Nature x Nurture

Vlivy genetiky a prostředí na rozvoj intelektového nadání

Jitka Sejvalová

 

 

Historická úsilí  zkoumání původů inteligence

Již od kořenů studia inteligence a kognitivních schopností se teoretikové přeli o tom, co do převážné míry určuje rozvoj intelektového potenciálu – zda je to genetický základ vložený rodiči či zda převažuje role podnětného sociálního a edukačního prostředí, na které vložený potenciál do osobnosti malého dítěte reaguje rozvíjejícím se způsobem.

            Tento spor o vlivy sociálního prostředí proti mocné matce přírodě není v historii zcela nový a ojedinělý. Na toto téma si připomeňme např. souboj empirické a racionalistické školy v době osvícenství, kdy John Locke tvrdil, že člověk je deska nepopsaná – „tabula rasa“, do které teprve společnost vrývá své první řádky. Naproti tomu stálo racionalistické paradigma, které můžeme dobře vyjádřit Déscartovým „Myslím, tedy jsem“. Nejde patrně o příliš vydařenou metaforu, ale ukazuje nám, že vliv přirozeného stavu původního, tedy genetiky a přírody v kontrastu se záměrným působením na člověka, které sehrává společnost, je frekventovanou doménou odborných disputací.

            Na toto téma v oblasti studia inteligence existuje nesčetně odborných stanovisek, výzkumných prací, které dokladují jeden či druhý protipól. Proto není zcela snadné zaujmout k dané problematice jednoznačné stanovisko, ale na tento fakt jsme již v pluralitní společnosti celkem zvyklí.

            V dobách na konci 19. a na počátku 20. století se proslavili svými výzkumy a teoretickými koncepcemi především Francis Galton, Lewis Terman a Leta Hollingworth. Zajímavým příspěvkem k problematice studia inteligence byla retrospektivní studie známého amerického psychologa a pedagoga, autora snad nejslavnější taxonomie vzdělávacích cílů, Benjamina Blooma, ale k němu až o něco později. Nyní se věnujme třem stěžejním badatelům, autorům longitudinálních studií intelektově nadaných jedinců – Francisi Galtonovi, Lewisi Termanovi a Letě Holingworth. V další části textu budou nastíněny retrospektivní studie světoznámého Benjamina Blooma.

 

První studie Francise Galtona

Francis Galton – behaviorální psycholog (polyhistor) a vědec 19. století byl natolik uchvácen Darwinovou publikací „O původu druhů“, že se stal prvním, kdo aplikoval tuto vývojovou teorii na studium rozdílů dědičnosti fyzických a psychických vlastností (Ruisel, 2000). Dnes již není pro mnohé novinkou, že Galton byl s Darwinem spřízněn i pokrevně. Byl totiž jeho bratrancem. Sternberg (2001, s. 37) popisuje Galtonův zájem o důsledky evoluční teorie na studium lidské inteligence takto: „Galton naznačil, že inteligentnější lidé se od méně inteligentních liší dvěma obecnými kvalitami. První je energie, či pracovní kapacita. Galton předpokládal, že intelektuálně výkonné lidi v různých oblastech charakterizuje velké množství duševní energie. Druhá kvalita je vnímavost. Podle Galtona jsme tím chytřejší, čím vnímavější jsme vůči stimulům z našeho okolí. Tyto názory mohou znít docela vědecky, ale je fakt, že Galtonovy rané výpady do oblasti studia inteligence trpěly stejným propojením vědy s předsudkem, jaké na tomto poli přetrvalo až dodnes“.

Galton zkoumal genetické souvislosti na 1000 případech „výjimečných“ mužů a zjistil, že pocházeli pouze z 300 rodin. Z tohoto výsledku usuzoval na fakt, že tendence k intelektovému nadání jsou dědičné. Významně se přitom spoléhal se na reputaci daných osob. Své první výzkumy inteligence na základě fyziologických charakteristik založil na testování cca 9 000 zájemců, které měřil dle 17 ukazatelů včetně výšky, váhy, síly stisku ruky či schopnosti senzorického rozlišování. Galton soudil, že génius je výsledkem pouze genetiky a ne vlivem prostředí. Jeho největším přínosem v oblasti vědeckého zkoumání je však myšlenka, že rozložení většiny lidských vlastností se přibližuje křivce normálního rozložení, což se časem stalo základem mnoha moderních testů statistické významnosti.

 

Longitudinální studie Lewise Termana

Lewis Terman je autorem snad nejslavnější longitudinální studie intelektově nadaných jedinců v celé historii zkoumání inteligence. Jeho velký přínos nespočívá pouze v tom, že studoval vybrané děti déle než 40 let a jeho kolegové ve studii ještě dále pokračují, ale velkou úctu budí i velikost jeho vzorku, který podroboval kvalitativní analýze. Terman totiž dokázal velmi detailně zkoumat soubor větší než 1500 osob. Tato výzkumná studie stále pokračuje, navazuje na případy zkoumané L. Termanem. Zkoumaným jedincům se začalo říkat „termiti“.

Jeho původní vzorek tvořil děti z kalifornských škol z 20. let. Studie se po dekádách opakovaly na stejném vzorku probandů. Terman zjistil mnoho aspektů, které se kloubily s inteligencí. Uvádím zde jen ty nejvýznamnější, ale podotýkám, že jeho zjištění byla daleko plošnější a rozsáhlejší. Shrnutí zjištění obecných charakteristik:

v     Nadané děti jsou fyzicky vyspělejší než průměr.

v     Jsou lepší v čtení, jazykových schopnostech, matematickém uvažování, vědě, literatuře i umění. Méně průkazná je superiorita ve sčítání, pravopise, faktických informacích z historie a OV.

v     Mají mnohostranné a spontánní zájmy, čtou mnoho knih, mají neuvěřitelné sbírky, pěstují mnoho koníčků, znají a umějí mnohem více her než průměrná populace.

v     Méně inklinují k přeceňování svých vědomostí, méně podvádějí, charakter a sociální postoje jsou celostnější, vycházejí lépe i v testech emocionální stability (Gallagher, Gallagherová, 1994).

 

Studie vysoce nadaných dětí Lety Hollingworth

Narozdíl od svých již zmíněných kolegů, Leta Hollingworth zaměřila svá zkoumání mnohem specifičtěji a také na mnohem menší vzorek jedinců. Předmětem jejího zkoumání byla intenzivní analýza 12 dětí s IQ nad 180. Pro upřesnění uveďme, že takovéto děti se v populaci vyskytují v poměru 1:1 000 000. Dle L. Hollingworth jsou tyto děti natolik odlišné ve svých schopnostech od běžných dětí, že

1.         vyžadují dostatečně náročné a zajímavé úkoly ve škole;

2.         mají sklony k bláznovství;

3.         potřebují podporu, aby se vyvarovaly negativním postojům k autoritám;

4.         je nutné jim zabránit, aby se nestaly poustevníky;

5.         je nutné usilovat, aby se vyvarovaly sklonům k šikaně.

 

Bloomovy retrospektivní studie

Benjamin Bloom je asi jednou z celosvětově nejznámější postavou v oblasti pedagogické psychologie. Jeho taxonomii vzdělávacích cílů znají snad všichni absolventi pedagogických fakult.

Již méně známé jsou jeho výzkumy v oblasti nadaných jedinců. Benjamin Bloom studoval retrospektivně 120 předních osobností v tenise, sochařství, plavání, hraní na klavír, matematice a vědě. Jeho otázkou bylo, co přispělo k jejich životnímu úspěchu.

Ve svých šetřeních došel k následujícím výsledkům:

ü      u těchto jedinců docházelo k rané identifikaci a podpoře talentu ze strany rodičů či jiných členů rodiny;

ü      rodiče se usilovně snažili být  kompetentními pro vedení svých dětí v rozvoji talentu;

ü      sami rodiče byli dobrým vzorem ve sledování vytyčených cílů.

Svými studiemi tedy B. Bloom přispěl k podpoře a posílení důrazu sociálních vlivů na rozvoj nadání. Tím, že již zkoumal jedince úspěšné a hledal kořeny jejich „úspěšného potenciálu“, dobře ilustroval, jak velkou roli hraje okolní podpůrné prostředí na prosazení talentu ve společnosti i v osobním životě.

 

Dědičnost a inteligence

Při zjišťování genetických vazeb jakékoliv vlastnosti jsou výzkumní pracovníci nuceni hledat co možná nejpodobnější dvojice osob, na kterých by rozdíly a podobnosti studovali. Nejinak je tomu i v případě zkoumání genetické podmíněnosti inteligence. Studie proto probíhají na párech dvojčat. Jak jistě víme, dvojčata existují ve dvou variantách, a to jednovaječná (monozygotní – vzniknuvší z jedné spermie a jednoho vajíčka) a dvojvaječná (tedy dizygoztní). Vzhledem k faktu, že jednovaječná dvojčata pocházejí z identického genetického materiálu (mají shodný genotyp), jsou ideálním předmětem zkoumání genetické determinace (Ruisel, 2000). Aby se ještě více eliminoval faktor vlivů prostředí, hledají se takové vzorky populace dvojčat, které jsou ještě navíc vychovávány zvlášť, a to např. z příčin adopce. Pokud se tedy nějaká vlastnost projeví jako shodná u identických dvojčat vychovávaných v jiném rodinném prostředí, lze s jistou mírou určitosti tvrdit, že jde o vlivy geneticky podmíněné. Z tohoto popisu je již jistě zřejmé, že najít dostatek takových párů identických dvojčat, které ještě navíc nesdílejí stejné rodinné prostředí, je úkol velmi nesnadný.

Proto se někdy genetické vazby sledují i na sourozencích, kde takových případů je již hojné množství. Zde ale nejde o tolik shodný genetický materiál, a tedy důkazy vědeckých teorií musejí být v tomto ohledu obezřetnější.

Jedním z příkladů výzkumu sourozeneckých genetických similarit byla Texaská adopční studie J. C. Loehlina (1989), který zkoumal podobnost inteligence matek a jejich dětí, které byly adoptovány ihned krátce po narození. Testy byly administrovány u matek, dětí ale také jejich sourozenců, se kterými sdílely své adoptivní prostředí. První fáze probíhala ve věku dětí 3-14 let a poté ještě o deset let později. Inteligenční testy byly zadány i adoptivním rodičům. Výsledky první fáze zjistily významný statistický vztah mezi inteligencí dětí a jejich biologických matek i adoptivních rodičů. Taktéž zde existoval vztah s biologicky nepříbuzným (adoptivním) sourozencem. O deset let později se výsledky změnily. Děti se již nepodobaly svým adoptivním rodičům, nicméně stále zůstával významný korelační vztah s inteligencí svých biologických matek. Tento výzkum tedy přispěl k obhajobě genetických vlivů na intelekt (Ruisel, 2000).

Tab 1.

Následující tabulka sumarizuje výzkumy korelačních vztahů mezi IQ na různých úrovních genetických vztahů (Zimbardo, Weber, 1997 in Ruisel, 2000)

GENETICKÝ VZTAH	KORELAČNÍ KOEFICIENT MEZI SKÓRY IQ
jednovaječná dvojčata -         vyrůstající spolu       -    vyrůstající odděleně	0.86  0.72
dvojvaječná dvojčata - vyrůstající spolu	0.60
sourozenci -         vyrůstající spolu -         vyrůstající odděleně	0.47  0.24
rodiče/děti	0.40
rodiče/nevlastní dítě	0.31
bratranci, sestřenice	0.15

 

Příklady vyvolávající kontroverzní spory

Aféra Cyrila Burta

Někteří výzkumníci jsou natolik uchváceni propagací své vědecké hypotézy (v našem případě prosazením genetického vlivu), že někdy sahají i po nečestných metodách vědecké soutěže. To se stalo u prověřování práce Cyrila Burta (1883-1971), britského pedagogického psychologa. Cyril Burt byl ve své době svědkem vydělování psychologie jako samostatné disciplíny mimo pole filosofie. V té době mnoho jeho současníků včetně takových zvučných jmen jako Galton, Spearman, Pearson či Thurstone studovalo využití faktorové analýzy v určování komponentů lidské inteligence.

I Burt chtěl přispět v této oblasti, přijal nově vznikající vědecké metody a využil je pro studium genetické analýzy inteligence. Burtova práce se soustředila na studium identických (jednovaječných) dvojčat vychovávaných v odděleném prostředí. Na „údajných“ 53 případech sourozeneckých dvojic prokazoval přesvědčivě vysokými korelacemi genetické shody. Až do doby jeho smrti byla Burtova práce považována za solidní vědecké zjištění. Nicméně téměř okamžitě po jeho úmrtí r. 1971, se začaly zvedat hlasy, které věrohodnost jeho vědeckých poznatků zpochybňovaly. Ne později než roku 1976 byla veškerá Burtova práce radikálně zpochybněna. Na jeho defenzívu byla napsána publikace Leslie Hernshaw, která se svým studiem Burtova života a díla snažila jeho odbornost a věrohodnost očistit. Nicméně i sama autorka této monografie musela při svých šetřeních shledat Burtovy důkazy jako velmi napadnutelné. Těžko se dokazoval především výzkumný vzorek, který se ukázal prokazatelný v mnohem menší míře než 53 geneticky příbuzných párů, Burtem jmenované spolupracovníky nebylo možné identifikovat, tyto osoby pod jím uváděným jménem nikdy neexistovaly. Dodnes není spor dořešen, případ byl v současné době znovu otevřen, nicméně rozluštění je stále nejisté (Plucker, 2003).

 

Flynnův efekt

Druhým kontroverzním případem studie, která rušila dosavadní psychologicky stabilní kruhy, byla práce Jamese R. Flynna. Flynn poukázal jako první na fakt, že výška inteligence se v průběhu doby, kdy jsou inteligenční testy používány, mění. A to tím způsobem, že postupem času narůstá. Flynn zkoumal výsledky testů pomocí Wechslerových škál v průběhu několika generací a zjistil velmi vysoké vykázané rozdíly. Překvapivě tyto rozdíly byly mnohem vyšší u fluidních schopností, zatímco u krystalických (pozn. ovlivnitelných konvenčním vzděláním) tyto výkyvy nebyly tolik výrazné.

            Flynnova práce vyvolala mnoho kontroverzí, ale sám Flynn nachází jednoduchá vysvětlení, která mohou tento problém stavět do zmírněného světla. Jsou v podstatě možná tři vysvětlení:

1.         Uvažujme kulturní vlivy na jednotlivé generace. Každodenní život a profesní zkušenosti jsou dnes komplexnější než v předcházejících generacích. Zvyšuje se urbanizace, masmédia chrlí informace, prodlužuje se školní vzdělání. To může vést k větší komplexnosti myšlení, a tím i k rozvoji některých schopností zjišťovaných testy.

2.         Postupné zkvalitňování výživy za posledních několik desetiletí. R. Lynn (1990) upozornil, že velké přírůstky ve výšce postavy probíhají současně se zvyšováním IQ. Proto dochází i ke zvětšování objemu mozku.

3.                              Souvisí s nejednoznačnými definicemi inteligence. J. R. Flynn předpokládá, že reálná inteligence se ve skutečnosti příliš nezměnila. Porovnal počet jedinců s IQ vyšším než 140 v různých časových obdobích. Např. v r. 1952 bylo mezi Holanďany 0,38% takových lidí, v roce 1982 jejich počet vzrostl na 9,12%. Dle Flynna je takový prudký nárůst IQ nepravděpodobný. Nezvyšuje se samotná inteligence, nýbrž schopnosti řešení abstraktních problémů, které se testy zjišťují (Ruisel, 2000).

4. 

 

Co tedy hraje větší roli - genetika nebo prostředí?

Někdy dokonce výzkumy se snahou o prokázání vlivu prostředí ve své podstatě také ukazují na vlivy dědičnosti. Jak to např. dokladuje Plomin (1994), který uvádí výzkum, jenž proběhl v USA. Tomuto faktu se někdy říká „nature of nurture“ tedy příroda (povaha) prostředí. Důležitým závěrem veškerých soubojů mezi těmito vlivy je však nutně vyústění, že oba tyto fenomény hrají při utváření a rozvoji kognitivních schopností, v našem případě intelektového nadání, svou nezanedbatelnou roli. Není, myslím, potřeba jednoznačně odpovídat na otázku typu „buď a nebo“. Je však ale nutné nastínit, do jaké míry se tyto dva určující faktory na inteligenci podílejí, jaké percentuální zastoupení tedy převažuje.

V takto položené otázce již můžeme k jistému závěru dojít, můžeme se k určitému pohledu přiklonit. Uvedu zde názory tří velmi významných publikací, kde se o tomto poměru diskutuje. „Většinou se míra dědičnosti inteligence udává někde mezi 30 až 50 procenty“ (Gardner, 1999).

„Nejnovější vědecké poznatky potvrzují, že nadání je do určité míry více produktem biologických faktorů“ (Laznibatová, 2001).

„…tyto důkazy vedou k převažujícímu názoru, že ve vztahu mezi genetikou a prostředím, genetika určuje mezní limity (horní a spodní) intelektového výkonu, kterého je daný jedinec schopen dosáhnout. Zda se jedinec nachází blíže svým maximálním či minimálním možnostem je již závislé na okolnostech ovlivňovaných jeho okolím (prostředím)“ (Gallagher, 1994).

            Z následujících ukázek vyplývá, že názory na převahu genetiky či prostředí se liší, je však patrně, že tyto názory již nejsou tolik radikální v preferování genetických predispozic, jak tomu bylo v první polovině dvacátého století. Zajímavý přístup přinášejí Plomin a Price (2002), kteří dokladují, že vliv genetiky není v průběhu lidského života zdaleka konstantní vlastnost, ale že se v průběhu věku mění. Vliv genetiky na inteligenci je patrný především v raném a stařeckém věku, zatímco v době, která nejvíce podléhá konvenčnímu vzdělání a produktivní věkové etapě, je více ovlivněna vlivy prostředí. Jiné odborné názory se přiklánějí k faktu, že genetika nejvíce ovlivňuje mezní konce (Gaussovy) křivky normálního rozložení a prostředí sehrává dominantnější úlohu v oblasti průměrných hodnot (Hříbková, 2002). Tento názor ilustruje následující grafické znázornění.

 

 

 

 

 

Jak tedy bude znít odpověď na stanovenou otázku? Je podstatná genetika nebo prostředí pro rozvoj intelektového nadání? Odpověď bude: obojí. Je potřeba mít vhodné genetické dispozice, které budou rozvíjeny v dobrém a podnětném sociálním prostředí, které je v prvních letech života radikálně převažujícím vlivem formováno rodinou, postupně do sféry vlivu vnikají vrstevnické skupiny a širší sociální okolí.

Role rodiny je nezastupitelná i v pozdějších fázích vývoje nadaného jedince. Proto by se měly snahy odborníků soustředit nejen na učitele, ale také na rodiče nadaných dětí, ale to je dozajista úkol náročný, pokud se nespoléhá na samotnou iniciativu rodičů, v jejichž řadách se nadané děti vyskytují a sami oni iniciují aktivní zájem o pomoc svým dětem. Těchto iniciativních rodičů se dá využít na prvním místě, ale měli bychom se také zamýšlet, jaké jsou možnosti spolupráce s těmi rodiči nadaných dětí, kteří zůstávají mimo pole působnosti odborníků.

            Stejně klíčová je však role školy a jejího sociálního a pro učení příznivého klimatu. Na téma vhodné školní klima se začínají objevovat řady výzkumů. Bylo by více než žádoucí, aby tyto výzkumy postihovaly také problematiku vhodného prostředí a klimatu pro mimořádně intelektově nadané žáky, protože i oni si zaslouží, aby škola na jejich potřeby vhodně reagovala. Neboť jak již v tomto textu zaznělo mnohokrát, ani sebelepší genetická výbava neobstojí, nebude-li doplněna stimuly z prostředí, které daný potenciál budou realizovat.

 

 

 

 

Využité zdroje literatury :

 

COLANGELO, N. – DAVIS, G. A. Handbook of Gifted Education. 1. vyd. Needham Hights: Allyn & Bacon, 1990. ISBN 0-205-12652-9.

FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-0634

GALLAGHER, J. J., GALLAGHEROVÁ, S. A. Teaching the Gifted Child. Boston: Allyn & Bacon, 1994.

GARDNER, H. Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí. Praha: Portál, 1999. ISBN: 80-7178-2793

HŘÍBKOVÁ. L. Identifikace nadaných dětí. Přednáška na IDM-MŠMT, říjen 2002.

Jurášková, J. Základy pedagogiky nadaných. Pezinok: Formát, 2003. ISBN 80-89005-11-X.

LAZNIBATOVÁ, J. Nadané dieťa – jeho vývin, vzdelávanie a podporovanie. Bratislava: IRIS, 2001. ISBN 80-89018-53-X

MACKINTOSH, N. J. IQ a inteligence. Praha: GRADA, 2000. ISBN 80-7169-9489

OSTATNÍKOVÁ, D., LAZNIBATOVÁ, J., JURÁŠKOVÁ, J. Spoznajte nadané dieťa: rodičom, psychológom a pedagógom. Bratislava: ASKLEIPOS, 2003. ISBN 80-7167-068-5.

PLHÁKOVÁ, A. Přístupy ke studiu inteligence. Olomouc: UP, 1999. ISBN 80-224-0020-0

PRICE, T. S., PLOMIN, R. The Relationship Between Genetics and Intelligence. In: Heller, K. A., Mönks, F. J., Sternberg. R. J., SubotnikOVÁ, R. F. (Eds.) International Handbook of Giftedness and Talent. 2. vyd. Oxford: Pergamon, 2000. s. 113-123 ISBN 0-08-043796-6 (HB)

 

Plomin, R. Nature, nurture and intelligence. In KATZKO, M. W., MÖNKS, F. J. Nurturing Talent: Individual Needs and Social Ability. Assen: Van Gorcum, 1995. s. 112-113  ISBN 90-232-3033-7

Plucker, J. A. (Ed.). (2003). Human intelligence: Historical influences, current controversies, teaching resources. [online] [cit. 20.1.2004] Dostupné na WWW: <http://www.indiana.edu/~intell>

RUISEL, I. Základy psychologie inteligence. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-425-7

Sternberg, R. J. The triarchic mind: A new theory of human intelligence. New York: Viking, 1988.

Sternberg, R. J. Giftedness According to the Theory of Successful Intelligence. In: Colangelo, N., Davis, G. A. (Eds.) Handbook of Gifted Education. 3. vyd. Boston: Allyn & Bacon, 2002. s. 92-99 ISBN 0-205-34063-6

STERNBERG, R. J. Úspěšná inteligence: jak rozvíjet praktickou a tvůrčí inteligenci. Praha: GRADA, 2001. ISBN 80-247-0120-0

TANNENBAUM, A. J. A History of Giftedness in School and Society. In: Heller, K. A., Mönks, F. J., Sternberg. R. J., SubotnikOVÁ, R. F. (Eds.) International Handbook of Giftedness and Talent. 2. vyd. Oxford: Pergamon, 2000. s. 23-53  ISBN 0-08-043796-6 (HB)

 

PdF UP Olomouc, katedra pedagogiky