Náboženská pedagogika a cíle výchovy v Obecné poradě o nápravě věcí lidských J. A. Komenského

 

Jiří Pospíšil

 

Anotace:

Tento příspěvek se zabývá problematikou náboženské pedagogiky a cílů výchovy v Komenského stěžejním díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Autor dochází k závěru, že Komenského pedagogiku je třeba chápat jako náboženskou.

 

Úvod

 

V roce 1934 učinil profesor Dmytro Čyževskij unikátní objev. V archivu halského sirotčince nalezl rukopis dosud neznámého spisu[1] Jana Amose Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultactio catholica)[2]. Z tohoto obrovského díla byly do objevu známy pouze první dvě části – Panegersia a Panaugia, vydané ještě za života Komenského, ovšem bez uvedení jména autora. Značně napjatá politická a kulturní situace poloviny 17. století a stále silnější pronikání myšlenek novověkých filosofů[3] ovšem způsobily, že Komenského dílo zůstalo téměř bez ohlasu. K vydání dalších částí již nedošlo a Komenský se tak stal na celá staletí „pouhým“ geniálním pedagogickým reformátorem, autorem světově uznávaného díla Didactica magna a řady dalších pozoruhodných spisů, ovšem nikoli filosofem a teologem hodným zařazení mezi vynikající osobnosti své doby.

Problematika náboženské pedagogiky Komenského je zkoumána relativně krátkou dobu. Ve vynikajícím českém časopise věnovaném Komenskému a historii 17. a 18. století Studia Comeniana et historica i v jiných časopisech dotýkajících se díla Komenského nalezneme celou řadu velmi poučných komeniologických statí. Řada z nich je věnována i vztahu vědy a víry u Komenského, případně filosofickým otázkám výchovy u Komenského, nicméně studie zabývající se otázkou teologické fundace pedagogiky v díle Jana Amose, a v Obecné poradě zvláště, se bohužel v českém prostředí nevyskytuje. V oblasti náboženské pedagogiky je v naší zemi, ve srovnání např. s Německem, také bádání na samém počátku. Studium historického původu nábožensko-pedagogických teorií je tedy velkým krokem do neznáma a tato práce je u nás do značné míry prací průkopnickou.

 

 

I. O náboženské pedagogice obecně

 

Vůbec nejproblematičtější součástí této práce je definice náboženské pedagogiky. Jedná se o disciplínu pěstovanou zejména v německy mluvících zemích (Religionspädagogik), případně v anglicky mluvícím světě (Religious education). Existuje totiž celá řada přístupů, resp. historických etap náboženské pedagogiky, jež je třeba zohlednit při utváření její definice[4]. Je také zřejmé, že náboženská pedagogika vždy svým způsobem koresponduje s liturgií daného náboženského společenství[5]. Máme-li odhalit podstatu náboženské pedagogiky, musíme vzít v úvahu jak charakter společenství v němž je náboženská pedagogika uskutečňována,[6] tak také její specifický obsah a cíl, o jehož legitimitě se vede řada odborných diskusí.

Otázka definice je příliš složitou, než aby bylo možno ji na tomto místě uspokojivě zodpovědět. Je však zřejmé, že máme-li nazvat pedagogiku náboženskou, musíme v ní nalézt takové prvky, které budou vycházet z univerzálních cílů náboženství a k těmto cílům směřovat, a budou zároveň akceptovat antropologické a sociální faktory, jež umožňují vytvoření jakékoli náboženské zkušenosti.[7]

Mezi důležité antropologické faktory patří zejména nauka o poznání – noetika, zvláště v oblasti determinace lidského poznání, a otázka přístupu k fenoménu víry. Antropologická východiska navíc musíme posuzovat v horizontu doby a společnosti, v níž z nich bylo vycházeno, což ztěžuje možnost zařazení určité filosoficko-pedagogické teorie do rámce náboženské pedagogiky vůbec, a to z důvodu odlišného chápání racionality v jednotlivých epochách. Antropologická determinace s sebou přináší také důležitý rozměr sociální, který nelze v kontextu doby pominout. Sociální skutečnost dané doby je neodmyslitelnou součástí vidění světa a uchopování skutečnosti. Sociální teorie je významným ukazatelem pro zařazení určité pedagogické teorie do rámce náboženské pedagogiky.

Podobně důležitou a obtížnou charakteristikou, jakou je antropologická a sociální reflexe určité doby, je otázka náboženského cíle výchovy. Je velmi složité odlišit v jednotlivých dobách cíle filosofické a náboženské, protože se do větší či menší míry vzájemně překrývají a jejich diferenciace je výsledkem až pozdějších noetických přístupů novověké filosofie. Vzhledem ke skutečnosti, že výchovný cíl má vždy svoji nutnou etickou dimenzi, je do značné míry definice cíle otázkou etickou, závislou na etické koncepci platné v dané době, případně založené určitým autorem (autoritou).

Třetí charakteristikou náboženské pedagogiky bude evidentně speciální vymezení pojmu vztahu[8], zvláště pak vztahu člověka k transcendentní skutečnosti.

Neoddiskutovatelnou skutečností je také fakt, že náboženská pedagogika jakožto svébytná disciplína vznikla na přelomu 19. a 20. století, což pochopitelně značně omezuje naši možnost označovat Komenského pedagogické dílo podle kategorií náboženské pedagogiky.[9] Celá situace je navíc komplikována tím, že náboženská výchova byla vlastně speciálním případem katecheze církve, navíc ne vždy hodnoceným přímo kladně[10].

 

V této práci si dovolím navrhnout poněkud jinou definici náboženské pedagogiky, než tu, k níž přímo vedou předchozí požadavky na náboženskou pedagogiku vůbec, tedy k chápání náboženské pedagogiky jako prostředku didach (určité) církve. Všechny základní prvky – univerzální náboženské cíle,  antropologicko-sociální východiska i zvláštní pojetí vztahu, budou samozřejmě naplněny i v rámci tohoto nového uchopení.

Při zachování východisek, cílů i metod lze totiž o náboženské pedagogice uvažovat i mimo ekleziální obzor[11], jako o pedagogice s univerzálním cílem, přijímaným vírou. Je pravda, že zde dochází ke zkreslení (ovšem nikoli úplnému) náboženské dimenze, pročež bychom tuto pedagogiku mohli nazvat spíše metafyzickou[12]. Oprostíme-li náboženskou pedagogiku od církevního zázemí, což ostatně udělali i osvícenci v době odluky náboženské výchovy od katecheze církve,[13] získáme sice ochuzený, nicméně stále kompaktní systém, který se nebrání modernímu antropologickému, psychologickému a sociálnímu poznání, ani nerezignuje na univerzální cíle, jejichž platnost je ovšem nutně omezena na uzavřenou společnost mající společnou víru. Zvláštní pojetí vztahu je dáno již vymezením obecných cílů, zejména cílů člověka.[14]

Touto novou definicí umožním vtažení Komenského teoreticko-pedagogických problémů do rámce takto specificky chápané náboženské pedagogiky.

 

 

 

II. Problematičnost posouzení Komenského pedagogiky

 

Máme-li posuzovat Komenského náboženskou pedagogiku v Obecné poradě, můžeme si dovolit hovořit pouze o prvcích pozdější náboženské pedagogiky, případně o určitém specifickém pojetí katecheze v rámci jeho pedagogiky. Jednoznačně však můžeme říci, že Komenský svým dílem tvoří jeden ze základů pro budoucí rozvinutou náboženskou pedagogiku.

Toto odvážné tvrzení, jež stojí i v titulu celé mé práce, je třeba dostatečně zdůvodnit. Před tím, než se o takovéto zdůvodnění pokusím, je nutné vyslovit kritické poznámky k fundaci Komenského pedagogiky, zejména patrné v díle Obecná porada o nápravě věcí lidských, a to na základě úvah o Komenského noetice, etice a obecném založení vědního oboru náboženská pedagogika.

Jak jsem již výše naznačil, nelze se při analýze Komenského pedagogické teorie opírat o současnou úroveň poznání, nýbrž je třeba soustředit pozornost na dobu a myšlení Jana Amose. V předešlých kapitolách jsem dospěl k závěru, že Komenského nelze zařazovat do epochy novověké, nýbrž je třeba mu přisoudit z mnoha závažných důvodů renesanční paradigma myšlení. Abychom se nedopustili nepřiměřené modernizace názorů Komenského, musíme přistoupit k jeho myšlenkovému schématu, které kalkuluje s metafyzickými hodnotami, získanými ze světla rozumu a dále s poměrně široce chápaným apriorismem.

Pedagogika Komenského je tedy do značné míry pedagogickou teorií získanou filosoficky čistou úvahou o univerzálních zákonech lidské mysli a světa. Avšak nejdůležitější záměr Komenského myšlení, nutnost obnovy světa a člověka, nelze podle mého názoru odvodit pouze filosoficky[15]. Instauratio magna, tento vpravdě modus vivendi Komenského pedagogiky, není plně odvoditelný z filosofického racionalismu 17. století, který byl, zvláště v reformovaném prostředí, důsledně scholastický (tzv. druhá scholastika). Naopak se zde uplatňuje jeden ze základních principů asyrsko-semitského myšlení, reprezentovaný pro Komenského Biblí, totiž nauka o porušenosti člověka, vztažená Komenským i na ostatní jsoucno, porušenosti, která je natolik zásadní, že je nutný vykupitelský zásah Boha do stvoření. Celá velká obnova je možná pouze za předpokladu impulsu přicházejícího od Boha, tedy v křesťanské terminologii vykupitelským aktem. Dále pak tato obnova směřuje k časnému naplnění. Zdrojem tohoto chiliasmu je pro Komenského zejména jeho spolubratr, mystik a teolog Mikuláš Drábik a také anglický milenarismus 40. a 50. let 17. století. Filosofická „čistota“ se v tomto bodě ztrácí a jádrem pohybu k nápravě se stává motiv teologický, či snad přesněji eschatologický.[16]

Z tohoto důvodu je třeba konstatovat, že Komenský zamýšlel svou pedagogiku jako cestu k obnovení člověka a nastolení Božího království na zemi, a je obtížné, ne-li nemožné, odtrhnout jeho pedagogiku od tohoto pro něj primárního záměru. Z didaktiky by potom zůstal bezúčelný nástroj, což by odporovalo vlastnímu duchu Komenského díla jako celku.

 

 

III. O veškerém cíli Komenského pedagogiky

 

Cíle výchovy, a tedy i konečné cíle didaktiky, lze pokládat, jak jsem se snažil výše ukázat, za dílčí cíle Komenského díla vůbec. Základním principem Komenského filosofie je touha otevřít všem lidem obzor poznání, aby byli tímto poznáním přivedeni k odpovědím na otázky odkud pocházejí, kam směřují a zejména proč přebývají ve světě. „…nejvznešenější dílo BOŽÍ, ČLOVĚK, vyslaný do světa z nejušlechtilejších důvodů, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán.“[17] Cílem lidského života je tedy nalezení odpovědi na otázku po smyslu. Člověk, který tuto odpověď nalezne, potom odvrhne všechno ostatní, aby se věnoval pouze věcem důležitým pro spásu sebe sama. V tomto bodě je Komenský výrazně křesťanský a noetický cíl se zde plně překrývá s cílem etickým. Jako je cílem poznání nalézt odpověď  na otázku po člověku, světě a Bohu, je cílem etiky ukázat na vznešenost a dobro plynoucí z tohoto poznání. Poznáme-li tedy správně sebe sama, svět i Boha, nakolik je možno jej poznat, poznáme také účel tohoto světa i člověka v něm a poznáme, co je pro člověka dobré[18].

V tomto smyslu lze rozlišit několik vrstev cílů výchovy a tím i pedagogiky. Dovolím si tyto cíle klasifikovat podle jejich vztahu k Bohu, univerzu, lidské společnosti a člověku samému. Je vnitřní vlastností těchto cílů, že postupně pokrývají oblast antropologie, sociologie, kosmologie a eschatologie.

 

 

1. Vztah člověka k lidství v Pampædii

Před rozborem jednotlivých stupňů lidského poznání je třeba nejprve přesně rozdělit Komenského pojmy člověk a lidství. Je zjevné, že člověk jako individuum je pojmem partikulárním, kdežto lidství je pojmem obecným. Alespoň v krátkosti je ovšem třeba vyjasnit vztah jednotlivé osoby k lidství, a to zejména v Pampædii.

Každý člověk jako osoba je stvořen k obrazu a podobě Boží. Již prvotní stvoření člověka se týkalo individua. Každý člověk stojí před úkolem stávat se podobným Bohu a tím těšit svého Stvořitele.  „Jestliže nějaký člověk se stává nepodoben Bohu (tj. neumí a nedovede svého Tvůrce těšit, tvorům vládnout a sebe sama řídit), v tom případě se odchyluje od Stvořitelova záměru a místo slávy Boží vzniká hanba.“[19]

Lidství je termín, který Komenský využívá k označení obecného pojmu dokonalosti člověka, je normou pro člověka, naplněním jeho dokonalosti. Obecná idea člověka má účast na ideji lidstva, lidství. Narážíme zde na problém vztahu osobní a obecné dokonalosti člověka, totiž zda lidství je ideou každého člověka. Zdá se, že řešení tohoto obtížného problému je spíše teologické a vychází z pojetí Adama jako prvního člověka, majícího plný podíl na lidství. Proto také porušenost od něho vzešlá, tj. nedostatečná participace na dokonalé ideji lidství, je vztažena na celé lidstvo.[20] Výsledkem je  porušenost jednotlivců, ztráta jejich účasti na ideji lidství, která je jakoby jejich cílem, rozvinutím každého individua, a porušenost stvoření, která má být napravena. Náprava vstoupila do světa osobou Ježíše Krista, Prostředníka, který obnovuje původní participaci a nabízí sebe sama jako ideu lidství.[21] Individuální dokonalost, idealita jednotlivého člověka, je neurčitelná bez znalosti ideje lidství jako takové.

Vztah ideje lidství k ideji jednotlivého člověka je tedy vztahem účasti. Člověk žijící v tomto světě dosahuje dokonalosti tehdy, přiblíží-li se vlastní skutečné ideji, která je pro něj odkrývaná univerzálním lidstvím, Kristem.

 

 

2. Cíle výchovy ve vztahu k jednotlivému člověku

Jednotlivec je důležitým a neopominutelným východiskem Komenského pedagogiky. Jak již bylo výše naznačeno, Komenský chápe člověka v renesančním smyslu jako nejkomplexnější bytost univerza[22], jako tvora, který „má v sobě přirozenost všech ostatních stvořených věcí“[23]. Cíle výchovy jsou tedy primárně zaměřeny k člověku v jeho potenciální dokonalosti. Je pochopitelné, že pro Komenského, přisuzujícího velký důraz racionalitě veškerého stvoření, je základním kamenem rozvoje  člověka vzdělání. „Už od samého počátku si důmyslní lidé pokládali za čest, že slávou vševědoucnosti přistupují nejblíže k Bohu, nejsou-li (pokud možno) v ničem nevědomí. Ne, že by tato touha pocházela z chorobné zvědavosti, ale pochází přímo od tvůrce přírody, Boha.“[24] Je-li tedy vzdělání silou, přibližující člověka k Bohu, potom je třeba každého jednotlivce rozvíjet tak, aby „nikdo nežil jako němá tvář, nýbrž podle příkazu rozumu, jehož světlem je obdařen každý.“[25] Neužívání rozumu považuje Komenský za stejné bláznovství, jako vlastnictví věcí a smyslů, kterých by člověk nevyužíval. Protože je člověk stvořen k obrazu Božímu, musíme se snažit, aby „otisk odpovídal své předloze.“[26]

Cílem výchovy ve vztahu k jednotlivci je tedy maximální rozvinutí všech jeho schopností, zejména pak racionality, vzděláním, které činí člověka člověkem.[27] Potřeba  vzdělání se vztahuje na celého člověka a odtud plyne jeden ze základních pilířů Pampædie, totiž vzdělání ve VŠEM, aby byly plně rozvinuty všechny složky a schopnosti člověka, čímž dospěje k uskutečnění a naplnění veškeré své potenciality. Člověk podle Komenského názoru nejenže je takovéhoto rozvinutí schopen, nýbrž je pro něj i přirozeným a v důsledku toho také snadným.[28]

„Pokud jde o člověka, poněvadž jsou jeho srdci vrozeny tak mocné touhy po dokonalosti, nesmíme si přát, aby v některém člověku byly nadarmo, leč bychom chtěli vědomě ničit v sobě dílo Boží a závidět člověku jeho štěstí. Odstup to od nás! Spíše jsme povinni přispívat každému člověku k úplnosti jeho dobra…“[29]

 

 

3. Cíle výchovy ve vztahu k lidstvu

Protože z povolání k dokonalosti neexistují v rámci lidské přirozenosti výjimky, je tedy toto povolání univerzálně platným povoláním VŠECH lidí.[30] Univerzální povolání ke vzdělanosti je třeba uplatňovat u všech národů, tedy i barbarských, aby „mohly být osvíceny a osvobozeny od temnot své nevzdělanosti.“[31]

Komenský zde důsledně uplatňuje své přesvědčení o vzdělání jakožto cestě ke spáse. Veškeré poklesky a pády lidstva, a tedy i pád původní, mají svou příčinu ve slepotě mysli. Lidé, podle Komenského, činí různé poklesky právě a jen proto, že „neznají ani své cíle, ani cíle věcí, ani prostředky jak jich dosáhnout, ani náležité způsoby, jak jich užívat…“[32]

Sociální rovnost lidí, jejich hodnota, vyplývá Komenskému z několika premis[33]:

Bůh neučinil žádného rozdílu mezi lidmi, alespoň v tom, co tvoří podstatu jejich lidství, neboť všechny učinil:

a)      z jedné krve (stejnost látky)

b)      podle téhož obrazu (stejnost formy)

c)      výtvorem téhož tvůrce (stejnost původu - příčiny)

d)      dědici téže věčnosti (stejnost cíle)

Z uvedeného vyplývá, že tam, kde nepoložil rozdíl Bůh, nemá je klást nikdo, abychom se nechtěli zdát moudřejší než sám Bůh.[34] Tyto zásady potom vysvětlují prvotní tvrzení z první kapitoly Pampædie:

„První, čeho si přejeme, jest, aby tak plně a k plnému lidství[35] mohl být vzděláván ne nějaký jeden člověk nebo několik jich nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť, mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, mužové i ženy, zkrátka každý, komu se dostalo údělu narodit se člověkem.“[36]

 

 

4. Cíle výchovy ve vztahu k univerzu

Cílem výchovy ve vztahu k univerzu rozumím především vztah lidstva ke stvoření u Komenského. Tato otázka není primárně pampædickou, nýbrž souvisí s účelností stvoření a účelem člověka v něm. Poučení o této otázce musíme tedy hledat spíše v Panegersii a Panaugii (kde se vyzývá k probuzení vnímání), Pansofii (kde se hovoří o podstatě univerza i člověka) a Panorthosii (kde dochází k uplatnění důsledků předchozích poučení).

Základní myšlenku vztahu univerza k obnově věcí lidských nacházíme již v páté kapitole Panegersie. Na tomto místě Komenský upozorňuje na důležitou součást myšlenky o nápravě, stojící v pozadí celého díla, totiž účel světa, do nějž jsme posláni. „Podle Božího úmyslu měl být tento svět, do něhož jsme svým narozením posláni, Boží školou plnou světla, Božím chrámem plným zbožnosti, Božím královstvím, plným řádu a spravedlnosti.[37] To, co je pokaženo v univerzu, není univerzum samo, nýbrž člověk, součást tohoto univerza, který měl svým poznáním poznat a naplnit jeho účel. Člověk stojící v tomto světě vnímá kolem sebe tři skutečnosti: ty, které stojí pod ním a jejichž účel má poznat (k čemuž slouží filosofie), ty, jež stojí na stejné úrovni s ním – ostatní lidi, s nimiž se musí naučit jednat (k čemuž slouží politika) a ty, které stojí nad ním – tj. Bůh, od něhož pocházíme a k němuž máme směřovat (k čemuž je třeba zbožnosti).[38] Protože tyto tři věci lidské byly porušeny, ztrácí svou hodnotu také svět, protože je znevažován či znesvěcován jeho účel. V tomto smyslu je tedy důležitou součástí nápravy věcí lidských také s ní související a jí imanentní náprava vztahu člověka k univerzu a tím i náprava tohoto univerza samotného.

Konkrétní návrh na realizaci obnovy tří oblastí věcí lidských, včetně nápravy vztahu k univerzu, je součástí Panorthosie.[39]

 

 

5.      Cíl výchovy ve vztahu k Bohu

Po nápravě všech oblastí lidského působení, tedy vztahu k sobě samému, k ostatním i ke světu, přichází na řadu náprava nejdůležitější -  vztah k Bohu, neboli eschatologická dimenze nápravné činnosti. V Pampædii Komenský konkrétně píše: „Je třeba bedlivě ukázat, že po tomto životě něco zbývá (totiž buď věčný život, podaří-li se spojení s pramenem života, s Bohem, nebo věčná smrt, zbloudíme-li od pramene života…“[40] Protože žádný rozumný člověk nebude toužit po věčné smrti, nabízí-li se mu věčný život, vyplývá z jeho touhy několik zásad[41]:

a)           že nic člověk nepotřebuje více, než poznat, co je mu nezbytné k životu (tomuto i budoucímu)[42]

b)          že nejmoudřejší je ten, kdo je moudrý pro věčnost (neboť moudrost je předvídavost věcí budoucích)

c)           že je dvojnásob moudrý, kdo takto ve vezdejším čase není nemoudrý (neboť brát podíl na dobru je vždy a všude lepší, než jen někdy a někde)

Zvláštní pozornost zasluhuje zejména poslední zmíněná zásada. Potvrzuje se v ní trend Komenského myšlení o člověku a jeho potencialitě k racionálnímu uchopení dobra, stejně jako jeho přesvědčení, že plnost dobra není dosažitelná v tomto světě, a to ani v případě úplné obnovy, nýbrž že tato obnova nás (i svět) přiblíží zpět k Bohu, který je plností.

Myšlenka vševýchovy ve vztahu k Bohu je dovršena v Panorthosii. Z navrhované obnovy filosofie (kapitola XI.), politiky (kapitola XII.) i náboženství (kapitola XIII.) lze usuzovat na Komenského víru v plnou (a to i časnou!) spasitelnost křesťanství, které v jeho obnovené formě nazývá opravdovým či samojediným křesťanstvím[43]. Obnovený svět ve své dokonalosti bude již královstvím nebeským. Zvláště patrné je toto přesvědčení z kapitoly XXVI., v níž je líčen obraz napraveného - lepšího - světa. I v této fázi však budou důležitým prvkem ideální společnosti univerzální školy, které již nedopustí žádné temnoty[44]. „Tehdy se bude radovat všechno stvoření, že je osvobozeno od služby marnostem…“[45]

Naplnění smyslu světa, konec světa, světový mír a pravé náboženství jsou pro Komenského synonymy, nebo lépe atributy nového světa. Tento svět ovšem nebude věčný, jak Komenský vyznává ve 20. odstavci XXVI. kapitoly, nýbrž dokonalost bude přenesena na nebesa po období krátkého posledního pronásledování, po kterém již skončí čas a království bude odevzdáno Bohu a Otci.[46]

 

 

6.      Katechetika v Obecné poradě

Posledním ze zastavení na cestě, která nás provází Obecnou poradou Jana Amose Komenského, je úvaha o katechezi, tedy o specifickém způsobu zprostředkování daru víry. Této problematice je  v rámci Porady věnován pouze velmi malý prostor v VIII. kapitole šestého gradu Pansofie, světě duchovním.[47]

Katecheze je určena těm, kdo již přistoupili ke křesťanské víře, je tedy jakýmsi vedením ve víře uvedením do náboženství.[48] „Účelem katecheze je naučit křesťanské nováčky věřit, činit a doufat v to, co učil, přikázal a zaslíbil Kristus, to znamená učit je víře, lásce a naději.“[49] Komenský odmítal vyučování náboženství prostřednictvím katechismů, nýbrž navrhoval výuku přímo z Písma, neboť „o mnoho bezpečněji se pije z pramenů“.[50] Navrhuje zřídit výtahy z Bible zaměřené na různá témata, teprve později učit dogmata a v posledním díle praktické skutky zbožnosti.[51]

Ačkoliv teorie katecheze v Obecné poradě tvoří jen část pojednání o pravém náboženství, je třeba ji brát v úvahu v souvislosti s celkovou koncepcí světa u Komenského. Ukazuje na další z rozměrů všeobecného vzdělávání. Jako důležitá otázka je katecheze (i když není takto pojmenována) zmíněna ve XIII. problému Pampædie, který se zabývá účinným vštěpováním zbožnosti do mysli.[52] Zbožnost je považována za naučitelnou, a proto se stává součástí komplexu vševýchovy.

Výchova ke zbožnosti, výuka a vedení ve víře tvoří nedílnou součást Komenského myšlení a souvisí zejména s otázkou správného vztahu jednotlivce k Bohu, neboli správného určení posledního cíle člověka.

 

 

IV. Závěr

 

Komenského pedagogika je pedagogikou náboženskou. Její východiska, motivy, cíle i prostředky svědčí o teologickém charakteru Komenského uvažování. Filosofii chápe jako nástroj k poznání světa i morálních kategorií, nicméně zůstává pro něj „pouze“ užitečným nástrojem. Pojetí pedagogiky ve smyslu Pampædie vede k univerzálnímu, teologicky zdůvodněnému cíli celého lidstva, který je však v současném sekularizovaném světě těžko přijatelný, zvláště bereme-li v úvahu jeho univerzální charakter.

Celá řada myšlenek Komenského o výchově, filosofii, politice se stala v průběhu let ustálenými principy pedagogiky, vyjadřujícími touhu lidského srdce po míru, lásce, vzdělanosti, užitečném bohatství a spáse. Je však současný svět ještě ochoten naslouchat renesančnímu velkolepému duchu?

 



Poznámky

[1] Nalezených spisů bylo více, viz. PATOČKA, J. Přítomný stav bádání o Komenském. In PATOČKA, J. Komeniologické studie II., str. 19 – 20.

[2] Dále jen Obecná porada.

[3] Zde máme na mysli především dílo Descarovo, ale i myšlení F. Bacona, B. Spinozy a dalších…

[4] Podle W. Rittera prošla náboženská pedagogika od doby svého vzniku na přelomu 19. a 20. století  celou řadou proměn, od fáze pokusů o legitimizaci, přes období hlásání (30. – 40. léta), období hermeneutické (50. – 60. léta) až k problémové a humanitní orientaci (70. léta). V desetiletí 1968 – 1978 došlo ve vývoji nábožensko-pedagogické teorie k velké diskusi, která poukázala na nutnost nového pojetí náboženství jako individuální antropologicko – ontologické a sociální nábožensko- a společenskokritické veličiny. Srov.  RITTER, Werner H. Zur Bestimmung von Sinn, Religion, Weltanschauung und christlichem Glauben. Differenzierende theologische und religionspädagogische Reflexionen in weiterführender Absicht, str. 1.

[5] Velmi podrobnou studii o vztahu výchovy (education) a liturgie lze nalézt v článku Roberta K. Martina Education and liturgical life of church v časopise Religious education. Tento autor doslova říká „If ecclesial life is liturgical, then we must be careful to orient ecclesial education liturgically as well.“ MARTIN, R. K. Education and liturgical life of church, str. 58.

[6] U výchovy dokonce můžeme hovořit o jedné z primárních funkcí církevního života, mezi než patří: koinonia (společenství) , leiturgia (celebrativní anamnéza paschálního mysteria ve společenství), didaché (individuální a společné vědomosti), diaconia (služba) a kerygma (hlásání). Problematické je na tomto místě ovšem nalezení vztahu mezi katechezí a náboženskou pedagogikou. Srov. MARTIN, R. K Education and liturgical life of church, str. 47.

[7] Srov. HOLM, N. G. Úvod do psychologie náboženství, str. 19.

[8] Srov MUCHOVÁ, L. Úvod do náboženské pedagogiky, str. 36.

[9] Je ovšem pravda, že renomovaní autoři náboženské pedagogiky neváhají zařadit Komenského dílo mezi klasické texty náboženské pedagogiky. Srov. METTE, N. Religionspädagogik, str. 84. Zejména důležitá je zde poznámka č. 66 o zařazení Komenského mezi klasiky náboženské pedagogiky v díle H. Schröera a D. Zillessen Klassiker der Religionspädagogik.

[10] Srov. DŘÍMAL, L.  Katecheze jako činnost společenství Církve, str. 16, „Po dlouhá staletí až do novověku byla katecheze pojímána jako něco především prožívaného…pravdy víry… byly na prvním místě prožívány, a teprve na druhém místě bylo to prožívané „doplňováno“ podle potřeby určitým výkladem, tedy poučením, teorií. Vlivem osvícenství se začíná prosazovat něco úplně opačného. Školní katechezi byla od samého začátku připisována úloha učit a vštěpovat náboženské vědomosti. … Není divu, že tento proces zeškolnění katecheze měl velmi smutné a osudné následky.“

[11] Zde musím maximálně zdůraznit odlišení takovéto pedagogiky od katecheze (jež ovšem v anglicky mluvících zemích bývá nazývána religious education). Pro bližší studium odkazuji k DŘÍMAL, L. Katecheze Církve jako služba Božímu slovu : úvod do studia katechetiky na základě Všeobecného direktoria pro katechezi.

[12] Protože si uvědomuji problematičnost použití tohoto termínu, raději v dalším textu budu používat termín náboženská pedagogika. Důvody k tomu jsou metodologické, zejména pak přesnost používaných pojmů.

[13] Viz. předchozí citace z díla L. Dřímala. V době osvícenství, kdy naprostá většina společnosti byla nábožensky aktivní, nebylo toto oddělení nikterak významně patrné. Jeho důsledky se projevily a projevují dodnes v kontextu sekularizované společnosti. Proces sekularizace probíhající od 19. století totiž vedl k úplnému odštěpení náboženské výuky od náboženské výchovy a z výuky náboženství na škole se nutně stal trpěný přežitek na pokraji zájmu.

[14] Je pozoruhodné, že mezi takto vymezenou náboženskou pedagogiku patří prakticky každá pedagogická teorie, mající tendenci univerzalizovat své cíle. Typickým příkladem je humanistická pedagogika.

[15] O filosofické odvození se pokouší např. Jan Patočka ve stati Mezihra na prahu moderní doby: Cusanus a Komenký, obracejíce celý záměr novoplatónským směrem, což je jistě možné. Na druhou stranu však novoplatonismus je filosofickým hnutím s obtížně vydělitelným teologickým a filosofickým aspektem. Srov. PATOČKA, J. Mezihra na prahu moderní doby: Cusanus a Komenský. . In PATOČKA, J. Komeniologické studie II., str. 143nn.

[16] Velmi zajímavou studii k tématu Komenského milenarismu ve světle moderny a postmoderny publikoval Karel Floss v časopise Studia comeniana et historica. Srov. FLOSS, K. Utopie, emancipace a apokalypsa.

[17] Panegersia I., 7, B I, 75.

[18] Úzká svázanost noetiky a etiky byla již výše naznačena, přičemž hlavním styčným bodem obou vzájemně se doplňujících oblastí Komenského filosofie je racionalita. Srov. Pansofia, Gradus VI. – Svět mravní, II., B II, 190nn.

[19] Pampædia II., 4, B III, 17.

[20] Srov. Pansofia, Gradus VII. – Svět duchovní, III., B II, 297.

[21] Srov. Pansofia, Gradus VII. – Svět duchovní, IV. – V., B II, 299 – 324.

[22] „Ó člověče, byl jsi stvořen naposled, ale navýsost dokonale.“ Pansofia, Gradus IV. – Svět materiální, VII., 2, B II, 466; „Bůh totiž chtěl, a kvůli plnosti věcí musel, vytvořit tvora sobě nanejvýš podobného, tj. představující Boží nekonečnost v konečných mezích.“ Pansofia, Gradus IV. – Svět materiální, VII., 4, B II, 466.

[23] Pansofia, Gradus IV. – Svět materiální, VII., 5, B II, 467.

[24] Pampædia III., 2, B III, 24.

[25] Pampædia II., 6, B III, 18.

[26] Pampædia II., 7, B III, 18.

[27] Srov. Pansofia, Gradus IV. – Svět materiální, VII., 7, B II, 467; Pampædia II., 8, B III, 18.

[28] Srov. Pampædia III., 11, B III, 26.

[29] Pampædia III., 15, B III, 27.

[30] Srov. Pampædia II., 28, B III, 23: „Kdokoli se narodil člověkem,ať se učí žít jako člověk, nebo ať přestane být člověkem.“.

[31] Pampædia II., 10, B III, 19.

[32] Pampædia II., 9, B III, 18.

[33] Srov. Pampædia II., 11, B III, 19.

[34] Srov. ibid.

[35] termín plné lidství – viz kapitola Vztah člověka k lidství v Pampædii.

[36] Pampædia I., 6, B III, 15.

[37] Panegersia V., 3, B I, 84.

[38] Srov. Panegersia IV., 15, B I, 82.

[39] Zejména v Panorthosia XI. – XIII., B III, 332 – 346.

[40] Pamapædia III., 35, B III, 31.

[41] Srov. ibid.

[42] Problematika vymezení nezbytného je patrná v Komenského posledních dílech, zejména ve spisku Unum necessarium.

[43] Srov. Panorthosia XIII., 1, B III, 340.

[44] Srov Panorthosia XXVI., 5, B III, 431.

[45] Panorthosia XXVI., 19, B III, 434.

[46] Srov. Panorthosia XXVI., 20, B III, 434; v této části se Komenský zjevně snaží, aby jeho představa o světě korespondovala s knihou Zjevení v Novém zákoně. Srov. Zj 20, 7 – 14.

[47] Pansofia, Gradus VI. –Svět duchovní, VIII., B II, 377 – 380.

[48] Samozřejmě do náboženství obnoveného, prostého všech malicherných sporů, tak, jak je popsáno v šestém gradu Pansofie.

[49] Pansofia, Gradus VI. –Svět duchovní, VIII., B II, 377.

[50] Pansofia, Gradus VI. –Svět duchovní, VIII., B II, 379.

[51] Srov. ibid.

[52] Srov. Pampædia III., 47, B III, 35-36.



Literatura

Poznámka k citacím Komenského díla

V této práci zavádím z úsporných důvodů následující pravidlo pro citaci Obecné porady o nápravě věcí lidských Jana Amose Komenského:

Jelikož Obecná porada je rozdělena do sedmi částí a každá část do kapitol a odstavců, které jsou standardně číslovány, omezím se v citacích na název části, číslo kapitoly římskou číslicí a je-li třeba, číslo odstavce arabskou číslicí. V případě úvodu uvádím přímo číslo odstavce. Za citací uvádím písmeno A nebo B podle citovaného vydání, případně římskou číslicí číslo svazku a stranu citovaného vydání. Názvy částí ponechávám v původním latinském znění: Europæ lumina (Předmluva), Panegersia, Panaugia, Pansophia, Pampædia, Panglottia, Panorthosia, Pannuthesia. V případě Pansofie uvádím ještě citovaný gradus.

Citace jsou prováděny podle dvou vydání:

A - českého vydání Výboru z obecné porady o nápravě věcí lidských a věcného pansofického slovníku vydaného Státním pedagogickým nakladatelstvím roku 1966.

B I, II, III -  českého kritického vydání Obecné porady o nápravě věcí vydaném nakladatelstvím Svoboda roku 1992. Vydání má tři svazky, jež v citaci označují římské číslice I – III.

V citacích preferuji vydání z roku 1992.

Příklad:            Pampædia, V., 1, A 296      - odkaz k páté kapitole, prvnímu odstavci Pampædie na straně 296 Výboru, vydání z roku 1966.

 

 

Bible

Bible. 9. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2002. ISBN 80-85810-30-1.

 

Komenského dílo

ČERVENKA, Jaromír (ed.), VÁŇA, Josef (ed.) a kol. Vybrané spisy Jana Amose Komenského. Sv. IV. Výbor z Obecné porady o nápravě věcí lidských a věcného pansofického slovníku. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. 559 s.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 3. vyd. Praha: Odeon, 1984. 195s.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských. I. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0226-2.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských. II. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0227-0.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských. III. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0228-9.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Unum necessarium. 1. vyd. Praha: Kalich, 1999. ISBN 80-7017-349-1.

KOPECKÝ, Milan (věd. red.). Dílo Jana Amose Komenského. III. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 1978. 633 str.

 

Ostatní prameny

BERNÁT, Libor. Čudák a vizionár Mikuláš Drábik.: Pokus o historický a psychoanalytický portrét. Studia comeniana et historica : časopis Muzea J.A. Komenského pro komeniologii, historii 16., 17. a 18. století a regionální dějepis moravsko-slovenského pomezí. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1971 -. 2003, roč. 33, č. 69 – 70. ISSN 0323-2220.

BERNÁT, Libor. K eschatologickým prvkom v diele Jana Amosa Komenského a Mikuláša Drábika.  Studia comeniana et historica : časopis Muzea J.A. Komenského pro komeniologii, historii 16., 17. a 18. století a regionální dějepis moravsko-slovenského pomezí. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1971 -. 2002, roč. 32, č. 67 – 68, str. 177 – 184. ISSN 0323-2220.

ČAPKOVÁ, Dagmar. Anglický milenarismus a Komenský. In Studia comeniana et historica : časopis Muzea J.A. Komenského pro komeniologii, historii 16., 17. a 18. století a regionální dějepis moravsko-slovenského pomezí. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1971 -. 2002, roč. 32, č. 67 – 68, str. 37 – 43. ISSN 0323-2220.

DŘÍMAL, Ludvík. Katecheze jako činnost společenství Církve. 1. vyd. Olomouc: MCM, 2003. ISBN 80-7266-132-9.

FLOSS, Karel. Utopie, emancipace a apokalypsa. Studia comeniana et historica : časopis Muzea J.A. Komenského pro komeniologii, historii 16., 17. a 18. století a regionální dějepis moravsko-slovenského pomezí. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1971 -. 2002, roč. 32, č. 67 – 68, str. 8 – 17. ISSN 0323-2220. 

FLOSS, Pavel. Jan Amos Komenský: od divadla věcí k dramatu člověka. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1970.

HOLM, Nils G. Úvod do psychologie náboženství. 1. vyd. Praha: Postál, 1998. ISBN 80- 7178-217-3.

MARTIN, Robert. K. Education and liturgical life of church. Religious Education, Winter2003, Vol. 98, Issue 1, Abingdon: Taylor & Francis. Str. 43 – 65. ISSN 0034-4087.

METTE, Norbert. Religionspädagogik. Düsseldorf: Patmos Verlag, 1994. ISBN 3-491-77963-4.

MUCHOVÁ, Ludmila. Úvod do náboženské pedagogiky. 2. přepr. vyd. Olomouc: MCM, 1994.

PATOČKA, Jan. Komeniologické studie I. Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 9, 1. vyd.  Praha: OIKOYMENH, 1997. ISBN 80-86005-52-6.

PATOČKA, Jan. Komeniologické studie II. Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 10, 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-03-04.

POSPÍŠIL, Jiří. První problém Pampædie J. A. Komenského aneb úvaha o úpravě každé z věcí i člověka ke svému cíli. e-Pedagogium (on-line), 2003, roč. 3, č. 3. [cit. 19.1.2004]. Dostupné na internetu: <http://epedagog.upol.cz/ eped3.2003/clanek10.pdf>. ISSN 1213-7499.

RITTER, Werner H. Zur Bestimmung von Sinn, Religion, Weltanschauung und christlichem Glauben. Differenzierende theologische und religionspädagogische Reflexionen in weiterführender Absicht. In Zeitschrift für Religionspädagogik, 2002, 1. Jahrgang, Heft 1. (online) [cit. 28. 1. 2004][akt. 19.1.2004] Dostupné na internetu: <http://wwwuser.gwdg.de/%7Etheo-web/Theo-Web/theo-web-home.htm>.

Stránky muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. (online) [cit. 19.1.2004] [akt. 15.12.2003] Dostupné na internetu:

<http://www.muzeum.uh.brod.cz/hl_dilo.htm>

 

 

 

 



Autor

 

Mgr. Jiří Pospíšil
Katedra pedagogiky PdF UP

Zobrazit reflexe