Jakýkoli vyučovací předmět chápeme jako cestu. Jednu z mnoha možných a krásných cest hledání pravdy o sobě a o tomto světě.

Škola typu gymnázia zvyšuje svou hodnotu právě nabídkou široké škály logicky propojených a dobře vedených cest.

Bylo by dobré uvést, že chápeme také život jako volbu jisté cesty. Příčinu lze najít v procesu, kdy člověk ze vzniklého pocitu nespokojenosti, vyvolaného první dokonalejší představou a touhou po lepším já, poprvé definitivně sebe horšího odmítá, a tak opouští své původní místo a procesem vlastní změny tvaruje svou prvotní cestu k prvotnímu cíli.

Toto se pak stává jednotlivými cykly, které - postupné a opakované - vyúsťují v přirozenou potřebu významného sdělení.

Ve sdělení člověku vidíme prapůvod komunikace učitel - žák. Prosté sdělení má svůj původní účel v nabídce. Význam spočívá především ve zpětné vazbě - význam pro růst i učitele.

Studenti by neměli setrvávat v opačných představách, tzn. že cesty k smysluplnému náročnějšímu cíli jsou jednoznačné a jednoduché. Jednou z možností pedagoga je nečekat, nastínit cíl a co nejrychleji se k němu vydat. Setkáváme se však s četnými bariérami v komunikaci, na které bude ještě poukázáno.

Hlavní smysl spatřujeme v tom, že student získá v daném předmětu maximum základních pravdivých informací pro optimální volbu správné, jemu odpovídající cesty v závěru svého studia.

Nejlépe zvolenou cestou se můžeme vyhnout jinak těžko řešitelnému problému: zklamání.

Pedagogova práce se studentyby měla být motivována snahou objevit individuální místo studentova významného poznání a cesty, kterými k nim došel. Přitom základní je "proplést se" cestami charakteristickými pro jiné předměty na škole.

Smysl pohybu po takových cestách vidíme ve vlastní změně v lepšího člověka.

Ve všem můžeme spatřovat cesty, proces. V morálce, vztazích mezi lidmi, jejich volbami ap. Vždy je chceme vnímat jako cesty k pravdě.

Pravda zde stojí jako cíl. Není a neměl by být prostředkem. Prostředkem jsou cesty, není lepší cíl než ten, který souvisí s pravdou. Tak student nebude nikdy litovat, když se mu přiblíží. To také musíme dávat primárně najevo - sděluji ti pravdu, abych ti pomohl (nabídl) další možný krok k tvému cíli - pravdě.

Za stěžejní považujeme odpověď na otázky co ve škole vede k pravdě, jak ukážeme studentovi jak správně myslet, žít.

Úzce spojené se všemi třemi uvažovanými oblastmi je bohatství duše nutné pro vědění.

Cesty ke krásnu vedou především k harmonii. Všichni si uvědomujeme, že nežijeme v samozřejmé kráse, ale cesty k ní mohou krásné být. Nejen cesty ke kráse, ale především cesty pro nás klíčové - cesty k vědění. Obojí se nedá - a v našem modelu ani nechceme - oddělit.

Estetika uvnitř studenta. Sladit cesty nabízené školou musí sám. Musí být aktivní, sám musí přijít na to, co je pro něj nejlepší. K tomu, aby toho byl schopen, je třeba, aby věděl o životě. Zde se otevírá široké pole působnosti pro pedagogy-výtvarníky. Student se daleko lépe a spontánněji vyjádří o svých představách a cestách formou výtvarného projevu, v němž je méně svádějící potřeba stylizace.

"Klasická" školská výchova neuspěla. Zmítá se v krizi komunikace, a to komunikace mezi učitelem a žákem, ale také mezi učiteli navzájem.

Uvědomujeme si, že klíčovým faktem je studentova aktivita. Musí si to vyzkoušet.

Pedagog předkládá vzdělávání jako volbu toho co sám jako pedagog nabízí. Spějeme tímto k oboustranné harmonii.

Jestliže student dojde ke svým cestám sám, má pak dobrý pocit sám ze sebe, zvyšuje se jeho sebevědomí, posiluje se v přesvědčení, že chce více. To je pro školu jistě žádoucí stav, stejně jako mezioborová návaznost, která je tohoto stavu předpokladem. V pravdě není specializace.

Žádoucí propojení cest v konečnou studentovu "cílovou". Cíl nesmí ovlivnit škola, cíl je princip, který stojí nad vzdělávací institucí, nade vším.

Sdílíme podmínky jiné než ti před námi. Jsme v rámci "jiných věcí" schopni prožít něco jiného.

Výchova, etika, estetika a student = krása. Něco nového -nová pravda se objevuje a emočně poutá.

Naše představa má blíže k člověku - krása jako principiální důsledek vedek harmonii. Právě o harmonický rozvoj osobnosti studenta, ale i učitele, jde především. Neuznáváme dílčí krásy, ačkoli propagujeme cesty dílčích pravd.

Krásno (harmonie a pravda člověka) není zatíženo chybami společnosti. Škola se musí obracet především k pravdě. Cestu k ní volit nedirektivně, zušlechťovat myšlenky studenta tak, že on sám na tomto procesu bude mít hlavní podíl.

Komunikace učitel - žák. Skrz slova učitel je nucen přemýšlet jako žák - sám být žákem. Vyžadována je silná osobnost učitele, který se dokáže obohatit ze studenta a nemá strach. Především strach z "už se nikdy nevrátíš", kterým by negativně působil na svého studenta.

Způsob výuky tedy spatřujeme v poradenské službě. V nenápadném procesu, kdy student řeší úkol a pedagog zvyšuje jeho samostatnost, napomáhá mu získat sebedůvěru. Zprostředkovává studentovi možnost učit se z vlastní zkušenosti, podněcuje v pokračování v úkolu a v touze vylepšit ho, stejně tak v získání schopnosti koncentrace, sebeovládání, smyslu pro pořádek.

Student si pak váží člověka, umí se dívat, rozlišovat dobré od špatného, mít sílu špatné odmítnout.

Autorka děkuje Ing.Oldřichu Kolovratovi za spolupráci při přípravě článku, především za poskytnutí materiálu ART WAY.