Etická paradigmata výchovy

1. Úvodem o vědě a vědění

Existují vědy, které jsou, jimž byl díky jejich matematickému vyjadřování přisouzen přídomek exaktní. Oproti nim odjakživa odlišujeme vědy, jež takového vyjádření nejsou schopny a jejich výsledky vystupují na povrch spekulativním způsobem.

Ve vědě tedy můžeme vysledovat dvě základní paradigmata. Exaktnost a spekulaci. Jen jejich míra v určité vědě činí rozlišení exaktnosti a spekulativnosti snesitelným. Tato dvě paradigmata tvoří jakýsi dynamizující prvek, postřehnutelný ve všem lidském konání již od dob řecké filosofie. Vždy dva principy stojící proti sobě¹. Živý zápas o vlastní uchopení ve světle nejasnosti spekulace a přesnosti je znát na na přelomu 20. a 21. století velmi zřetelně. Přesné vědy si již nejsou tak jisty svou přesností, spekulativní často zjišťují nedostatečnost své spekulace pro praktické využití. Člověk stojí na prahu krize svého poznání a je třeba revidovat gnoseologii².

Tento dynamický proces sporu exaktnosti se spekulací, jež postupně přistupuje i k tzv. exaktním vědám, přinesl obrovské úspěchy na poli filosofických, filologických, psychologických a sociálních věd (včetně peagogiky). Vyvstává však nová otázka, na niž neznáme přesnou odpověď. Známe odpovědi na množství otázek, dokážeme do detailu rozebrat lidskou psychiku, strukturu společnosti, či výchovný proces, avšak chybí nám odpověď po smyslu. Pomalu, ale s jistotou zjišťujeme, že dekompozice světa a nás samotných nám neposkytuje odpověď na nejpalčivější otázku našeho bytí: „Proč?“.

2. Hledání smyslu

„Člověk od přirozenosti touží po vědění.“³ Tato touha je v něm neustále a hluboce zakořeněna a je příčinou vzdělavatelnosti. Mnoho lidí je ochotno velmi tvrdě za vědění platit a touží po něm až za hranici možného. Na druhou stranu ovšem nemůžeme popřít, že mnoho lidí obsáhne „své povinné minimum“ a nadále si vystačí s již nabylými vědomostni, případně je rozšiřuje pouze z nutnosti. Třetí skupina, jak už to bývá, balancuje mezi touhou a „přiměřenými náklady“. Pomiňme v našem případě skutečnost, že lidí ve třetí skupině je nejvíce, a pokusme se nastínit stav prvních dvou zmiňovaných skupin.

Zdálo by se, že lidé z první skupiny budou mít ve svém životě jasno, že vědí co chtějí a dovedou za svým cílem jít. Naopak druhou skupinu bychom odhadli jako bytostně nespokojenou a nemající smysl života.

Pohled na praktický život však ukazuje pravý opak. Lidé soustavně se vzdělávající a hledající často působí naprosto roztěkaným dojmem, ba až výrazem neidentifikovanosti. Lidé pasivní vůči kvantu vědomostí naopak často září spokojeností a působí dojmem, že smysl života je jim nejvlastnějším. Celá tato analýza ukazuje na fakt, že vědomosti jsou přinejmenším jedním z faktorů vědomí smyslu. Kde se tedy nachází odpověď na otázku po smyslu? Jako pedagogové můžeme dodat: Kde se nachází odpověď na otázku po smyslu výchovného působení směřujícího k racionální vzdělanosti?

Poznávat můžeme věci, jež jsou našemu poznání přístupny. Zpravidla se jedná a takové skutečnosti, které je schopen člověk v sobě obsáhnout a je jakoby „vnitřně přijmout“. Díky vlastnosti lidského intelektu však můžeme nahlížet i skutečnosti ze zkušenosti neproniknutelné, jakými jsou komplexita bytí, nevědomí, já sám (sama) a konečně i smysl tohoto bytí. Nahlížení ovšem není poznáním. Smysl tedy neplyne z poznaného, nýbrž z nahlédnutelného, z jakési vnitřní otevřenosti, empatibility bytí.

Nelze ovšem říci, že v této empatibilitě by svou roli nehrál také rozum. Psychologie nás učí, že lidské poznání je tvořeno několika složkami (kognitivní, afektivní, racionální) a proto přirozeně i nahlédnutí má tyto prvky, s nimiž je třeba počítat. Emocionalita nahlížení skutečnosti je tvůrčím prvkem, umožňujícím budování postojů a názorů, tolik nutných pro vybudování celkového postoje člověka. Vztah k současné realitě implikuje přirozeně jak snahu proniknout minulosti, tak i snahu proniknout do budoucnosti, a ve vztahu k nahlížení vzniká komplex metakognitivních postojů formujících představy a pojem smyslu u člověka.

3. Etika, dobro a smysl

Obecně vzato, je etika naukou o dobru. S touto primitivní definicí si ovšem nevystačíme, minimálně bez otázky „pro koho?“. Zjevně nedostačující je odpověď pro člověka, jelikož neudává zda toto dobro má být společné či individuální. Patrně nemá smysl uvažovat o dobru pro někoho jiného než pro člověka. Nikdo jiný totiž dobro nevnímá intelektuálně⁴. Tedy, se schopností abstraktně poznat a odlišit stupně dobra. Abychom mohli dobro konat, nestačí jej vnímat, nýbrž jej klasifikovat. Musíme zvládnout udat priority dober.

Smysl života je bezesporu dobrem, to patrně nebude popírat nikdo, protože žádný člověk bez smyslu života nemůže být spokojený a šťastný. Naše kultura je podstatně hedonická, tedy toužící po štěstí (^<hdonh = slast).

Kdy je tedy člověk šťastný? Když dosáhne ztotožnění sebe sama s dokonalostí. Když se sám stane dokonalostí, dokonalým člověkem. Dokonalý(perfectus) lze také chápat také jako dokončený (finitus). Neptejme se, kdy je člověk absolutně šťastný, nýbrž kdy je dokonalý. Být dokonalý, znamená také být dobrý. Tedy nebýt schopen ze svobodné vůle učinit nic proti této finální dokonalosti sebe sama, ničím ji porušit. Maximální dobro sebe sama vnímáme jako štěstí, které pociťujeme jako dokonalost. Patrně každý namítne, že tento stav neexistuje v naší zkušenosti, což je pravda. Jedná se o ideu člověka, tedy blaženost, nejvyšší dobro, tkví v idei - v ideálu. Idea je ovšem nutně pravdivá, jelikož z podstaty ideje vyplývá její nerozpornost, a tedy koherentní pravdivost.

V naší kultuře se nyní projevují individuační snahy, jež vedou k představě, že každý člověk kráčí svou cestou, svým způsobem zajímavou a svým způsobem náročnou. Všichni ale směřujeme ke ztotožnění se s ideou sebe sama, která je jiná než idea druhého, než idea kohokoli a přece jsou všechny identifikovatelné jako člověk, jako homo sapiens sapiens finitus. Každý tedy naplňuje tuto ideu sám svým způsobem a v hledání tohoto způsobu tkví jeho smysl života, který tolik zdůrazňuje V. E. Frankl.

3.1 Bonum communae

Zcela zvláštním dobrem je dobro společné (bonum communae). Není však možné, aby stálo v kontrastu k dobru individuálnímu. Toto dobro je sloučením individuálních dober, případně eliminací dober osobních za účelem prosazení tohoto dobra společného. Jednoznačně jej lze také považovat za tvůrce dobra individuálního, které je produkcí a zosobněním společenských ideálů. Dobro společné a individuální jsou v těsném kontaktu, v určitém druhu koexistence či symbiózy. Jedno implikuje druhé a druhé první, přičemž nejsou ekvivalentní.

Etické cítění je proces, jež zastřešuje tuto symbiózu, v němž ona probíhá a může působit jak na psychickou, tak na sociální dimenzi člověka. Evokuje pocit zaštítěnosti bytí ve vztahu k ideji člověka (individuálnímu dobru - dokonalosti) i ve vztahu k lidství (kolektivnímu dobru - dokonalosti).

4. Etická paradigmata výchovy

Z hlediska nástinu etiky jako osobního i společenského procesu vysvítá, že tento proces je nastarnován genezí lidského jedince. Jeho konec v racionální rovině přirozeného chápání neexistuje. I v okamžiku smrti totiž člověk dynamicky tvoří sám sebe. Je úkolem vztahu výchovy a sebevýchovy, aby tento proces tvorby osoby ovlivňovala ve vztahu k dobru společnému, čímž bude zajištěno také uspokojení individuální potřeby dobra a dokonalosti.

4.1 Výchova jako etický proces

Jakmile se začneme zabývat výchovou, okamžitě se musíme zabývat také etikou. Ihned musíme revidovat každý náš krok vedoucí k ovlivnění druhé osoby. Pochopitelně, že se vždy a za všech okolností stáváme nejen vedoucími, ale i vedenými. Vzájemný vztah mezi učitelem a žákem je oním uskutečňováním společného dobra, přičemž učitel a žák jsou v tomto smyslu libovolné dvě osoby, nikoli role ve společnosti, jejichž postavení mezi sebou se neustále dynamicky mění. Pochopitelně, že člověk nevstupuje do vztahu pouze s jednou osobou, nýbrž v rámci své socializace se setkává, nechává ovlivňovat a sám také ovlivňuje množství lidí, s nimiž vchází do přímého či nepřímého kontaktu. Tento dynamický celoživotní proces je zastřešen tvorbou osobní etiky, jež, jsa dokonána, je skutečným a relevantním prostředkem k dosažení smysluplnosti života, a to i života bez hlubších vědomostí.

Tento proces nemá přirozený vrchol. Z hlediska lidské přirozenosti se jeví jako neukončený, otevřený a evokující další zdokonalování, jež je dáno neustálým nahlížením ideje člověka a ideje lidství, jež je samo o sobě vnitřně dynamické a provokuje společnost k neustálé revizi jak sebe sama, tak společenství - tedy vztahy. Z těchto postřehů učiněných na lidské přirozenosti je možno vyvodit následující paradigmata:

1. osobní dokonalost
2. komunikace a empatie
3. pravidla a normy

4.2 Paradigma osobní dokonalosti

Osobní dokonalost je cílem života člověka. Je to cíl, k němuž nevedou jiné cesty než osobní transformace. Sebeproměňování ve světle společenské komunikace. Tato cesta vede k sebeaktualizaci jednotlivce ve společnosti.

4.3 Paradigma komunikace a empatie

Pro sebesdílení ve společnosti je komunikace a schopnost empatie základním pilířem budování kvalitních vztahů. Komunikace znamená v hlubokém smyslu setkání. Setkání dvou individuí, setkání tvořící společenství. Společenství (Societas) je vztah, jemuž svou individuální aktivitou můžeme udělit podstatu, můžeme uskutečnit, my a nikdo jiný, ze vztahu substanci, z pouhé komunikace bytost - společenství, kde nejsou dva, ale je jedno bytí.

4.4 Paradigma pavidel a norem

U problematiky pravidel a norem jako statutárního prvku etiky, je třba vždy dodat, že slouží pouze jako vymezení minima a žít jen podle nich nelze. Je třeba mít víc, nežli respekt. Má-li být pravidlo účinné, musí být součástí osoby, musí být nejvnitřnější touhou této osoby, vedenou nikoli strachem z porušení, ale láskou z naplnění a z vytváření společného dobra. Právě toto společné dobro (bonum communae) je prvním zadavatelem norem.

Normu je třeba chápat pouze jako minimum vyslovitelného z celkové etické podstaty chování, jež vede ke společnému dobru. K pochopení a uchopení společného dobra však nestačí pouze zkušenost jednotlivců žijících v jedné době, ani v jednom století. Jedná se o zkušenost lidstva. Proto nebyla od počátku demokracie, proto se na některá dobra čekalo tak dlouho. Zkušenost lidstva si vždy prosazuje svou velmi pomalu a se zřetelem k minulosti i k budoucnosti.

5. Závěr

Pozorný čtenář tohoto článku jistě objeví jisté paralely k mému článku o principech rodiny. Nejsou zde náhodou, ale ani s přímým záměrem. Jsou zde pro svou vnitřní příbuznost. není totiž lepšího prostředí pro tvorbu osobní etiky, chcete-li osobní dokonalosti, empatibility a regulace, nežli je kvalitní rodina.

Možná se bude zdát, že etické požadavky zde nastíněné jsou příliž perfekcionistické. Zkušenost ale velí, že člověk potřebuje vysoký, ale přesto relativně dosažitelný cíl, cíl který by byl dostatečně evokující k touze po něm a zároveň dokonalý, a tímto cílem je idea člověka, potažmo idea lidství. Jakmile člověku vezmeme ideál a učiníme ideálním současný stav, nejen že dojde k blokaci jeho evoluce, ale také k postupné degeneraci skutečnosti a s ní i cíle. Člověk potřebuje být tažen, vytahován k dokonalosti⁵.

Přeji Vám všem, kdo jste vydrželi u čtení až do této chvíle, aby se vaše cesta stala cestou k dokonalosti.

Zobrazit reflexe

Poznámky

^{1 Zajímavý nástin duality lze nalézt např. V dialogu G. Bruna Večeře na popeleční středu, viz. [FIL2], str.
2 Filosoficky problém poznání provází celou novověkou filosofii a v současnosti je příčinou sporu filosofických proudů analytických a fenomenologických.
3 [FIL1], kniha I.
4 Nechci na tomto místě spekulovat ani o inteligenci zvířat ani o existenci jiných rozumných forem existence.
5 Nemohu si odpustit připomenout pohled na strop Sixtinské kaple ve Vatikánu, kde je nádherně vyobrazen Adam (člověk), jehož Bůh konečky prstů vytahuje z hlíny. Tento dotek je poměrně přesně vystiženým momentem nahlížení ideje sebe sama a lidství v sobě.}

Literatura

[FIL1] Aristoteles. Metafyzika.
[FIL2] BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: ,1956.