Standardy a alternativy

1. Zakotvení pojmů standard a alternativa

Jelikož tento článek si klade za cíl být úvahou o úloze standardů a alternativ v této společnosti a zvláště pak ve výchovném působení, je nutné na začatku přesněji vymezit samotný obsah pojmů standard a alternativa, jež jsou často používány v poněkud zprofanovaném smyslu.

Standard je tradičně chápán jako nejobvyklejší cesta k dosažení nějakého cíle. Alternativa naopak představuje cestu jinou, sekundární, po níž je možno jít a jež také vede k témuž cíli. Domnívám se, že toto členění v oblasti výuky není šťastné a to z následujících důvodů:

1. Standardy a alternativy často vedou k odlišnému cíli, tedy netvoří s ohledem na vytčený cíl volně zaměnitelnou dvojici.
2. Tendence k chápání standardu jako něčeho správného a alternativy výslovně jako pokusu o nabourání standardních představ.
3. Znesnadnění komunikace mezi standardem a alternativou.

Osobně se přikláním k chápání standardu jako cíle a alternativy jako cíle, přičemž oba tyto cíle jsou minimálně v dílčích aspektech odlišné. Potom nevzniká rozpor,ba ani jeho možnost, v přijímání cest. Tedy standard i alternativa jsou dvě cesty s různými cíli, různými metodami a různými cestami. jsou tedy z obecného hlediska nesrovnatelné. mají ovšem jeden bod styčný a tím je objekt zájmu, jímž je člověk. Člověk s celou svou vnitřní dynamikou a neuchopitelností. Standardní cesta nabízí jistý pohled, alternativní jiný. Přesto však obě mají představu o dokonalé formě člověka, protože kdyby ji neměly, nemohly by být určujícími pro vedení mladých lidí.

Domnívám se, že pravé alternativy v naší společnosti ve skutečnosti neexistují¹, protože představa o člověku je natolik stejná u „standardu“ jako u „alternativy“ že mi připadá z hlediska nejvyššího cíle pedagogiky celý jejich rozpor natolik nicotný, že se spíše přikláním k termínu alternativní cesta. Naznačení vztahů mezi alternativou a alternativní cestou je patrné z následujícího obrázku:

2. Poslání alternativních cest

Ve světě alternativ leze rozlišit několikero motivů, jež vedou k jejich vybudování. Pomineme-li egoistickou představu jejich tvůrce o naprosté jedinečnosti jeho filosofického systému, zbývají motivy mnohem věcnější, jakými jsou touha po nalezení správné cesty k výchově, reflexe filosofických systémů apod.

Alternativní cesty výchovného standardu, jimiž se v této kapitole budeme zabývat nutno přestat chápat jako standardní a nestandardní či alternativní. je třeba je akceptovat jako „jiné“ bez posouzení kvality. Jejich kvalitu, tedy validitu předpokladů z nichž daná alternativní cesta vychází, lze dostatečně a konečně určit pouze z praxe, tedy z používání daného systému².

Alternativní cesty výchovy a vzdělávání však zastávají ve společnosti zcela specifickou a nezastupitelnou úlohu, jež spočívá zejména v korekci „standardní“ alternativní cesty a také v otevírání nových možností a perspektiv bez nutnosti tyto perspektivy uvádět v praxi v celé soustavě školství daného území. Alternativy navozují pocit demokracie a volby školy ze strany rodičů. Problém tkví, alespoňv současnosti, v nodostatečné síti alternativních škol a také v malé informovanosti rodičů o možnosti umístit dítě v alternativní škole.

Studijní program mnohých alternativních proudů je velmi zajímavý z hlediska nových poznatků v oblasti teoretické pedagogiky a také v disciplíně tak abstraktní, jakou je filosofie člověka a výchovy. Ovlivněním základních premis soudobých teorií vzdělávání, obvzláště na akademické půdě, se velmi účinně bojuje proti vědeckému dogmatismu ve smyslu forem i obsahu výuky.

Alternativní školské systémy patrně nikdy nebudou patřit k většinovým. jejich úkol je však čím dál více nezastupitelný, jelikož nová pedagogika, hledající zvláště v naší nové filosofické zakotvení, potřebuje a bude potřebovat nové impulsy k dokonalejšímu naplňování svého poslání.

3. Budoucnost patří dialogu

V předchozí části jsem popsal skutečnost, že pedagogika hledající nové impulsy nachází řadu z nich v alternativních proudech. Onen dialog, jež je obsažen v názvu této kapitoly však nespadá pouze do oblasti pedagogického bádání, nýbrž je třeba jej uskutečňovat v denní pedagogické praxi. Současná škola netrpí ani tolik nedostatky v oblasti poznatků, jako spíše v oblasti výchovně působících metod. Je známým a smutným faktem, že mnozí mladí učitelé přicházejíce na nové působiště opouštějí půdu akademických diskusí o metodách obsazích a cílech výuky a uchylují se k zaběhnutým pořádkům té či oné školy. tato skutečnost však zůstane nezměněna, dokud se nepozmění také pohled starší generace učitelů na stav věcí v současné škole. Nepomůže počkat, až mladí zestárnou a staří odejdou!!!

Protože je současný stav velmi narušený, je třeba, aby byť i mnohaletí učitelé znovu provedli reflexi svých medod a systematicky přehodnotili svá stanoviska. V tomto sebehodnocení jim mohou právě mladí učitelé velmi pomoci. Co v tomto případě bude rozhodujícím, je vůle.

Systematickým přehodnocením rozumím především nahlédnutí do světa alternativních cest k dosažení vzdělanosti a přijetí takových opatření, jež by nalezla nové cesty k mladým lidem a jejich, různými vlivy deformovaným, představám o životě se všemi jeho aspekty. Dialog je jedinou metodou, v níž lze dosáhnout oboustranného úspěchu. Domnívám se, že úspěšnost našeho školství spočívá do značné míry v míře a mnohostranosti dialogů. Nevidím důvod, proč by učitelé v průběhu své praxe neměli mít exkurze do alternativních proud, proč by neměli vyposlechnout přednášku, či si přečíst v odborném tisku, jakými metodami postupují při řešení problematických situací. je snad problém ve financování? Jistě mi namítnete, že peníze jsou v oblasti vzdělání až na prvním místě!, ale nenajde-li se v naší společnosti dostatek prostředků na vzdělání a výchovu, pak nejsme demokratickou společností, protože co je to za společnost, jež není schopna vydělat si na tak zásadní problematiku vlastní budoucnosti?

Poznámky