Zobrazit reflexe

Nový školský zákon - přínos nebo komplikace?

Lucie Novotná

Stejně jako celá společnost i naše školství prochází od roku 1989 obdobím přerodu. Mnohé z nás upoutají změny týkající se “naší kapsy”, placení školného na soukromých školách, neustále diskutované placené studium na školách vysokých atd. Neustále si stěžujeme a láteříme na komplikace, které nám tato doba přináší. Na druhou stranu se nám zdají změny velmipomalé, nedostačující. Již včera bylo pozdě! Změna školského zákona by měla být jen jedním z mnoha potřebných kroků. Bude to jen další zrnko do naší byrokratické sítě nebo přinese konečně změny k lepšímu?

Jednou ze zamýšlených změn by mělo být i uzákonění pro nás nové formy vzdělávání tzv. homeschooling, česky domácí vzdělávání.Tato forma je poměrně rozšířena nejen v USA, kde vznikla, ale i téměř ve všech zemích EU. Všude má své výsledky, přináší úspěchy, plní svůj účel.

Od první hodiny didaktiky na pedagogické fakultě nám byla neustále vštěpována jedna z nejdůležitějších zásad výchovy a vzdělávání dětí, kterou bychom jako dobří pedagogové měli dodržovat, a to individuální přístup k žákovi. Náš systém škol (zejména počty žáků ve třídách) nám bohužel neumožňuje aplikovat tuto ideu tak, jak bychom si představovali. Musím tedy nutně ocenit nově nabízenou alternativu vzdělávání, která zcela evidentně jmenovanou zásadu plní. Nechci zde hovořit o výhodách a nevýhodách tohoto způsobu vzdělávání. Příštím kem končí pokus o zavedení homeschoolingu do našeho školského systému. Doposud bylo podle rodičů, kteří takto své děti vzdělávají, poměrně jednoduché získat povolení pro domácí vzdělávání svého potomka. Pojďme se však podívat, za jakých podmínek bude rodičům domácí vzdělávání umožněno, v případě že bude schválena novelizace zákona v navrhovaném znění.

Individuální výuku povoluje místně příslušný orgán kraje na základě písemné žádosti zákonného zástupce. Domnívám se, že tato volba není z nejšťastnějších. Popírá současný všeobecný trend decentralizace při rozhodování o konkrétních otázkách. Tato úprava odevzdává odpovědnost za vzdělání konkrétního člověka do rukou vyšší instance. O výchově a vzdělávání dítěte bude rozhodovat úředník státní správy, který nezná ani samotné dítěte, ani rodiče, ani školu, kam dítě patří.

Rodič se však již rozhodl a nemíní se svého rozhodnutí vzdát. Co tedy učinit pro splnění svých představ? Žádost zákonného zástupce musí mimo základních informací o žákovi (jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště, ročník, ve kterém by měl být individuálně vzděláván) obsahovat i důvody této volby. Nejčastěji uváděným důvodem v zemích, kde je tato forma výuky povolena, je náboženství. Domnívám se, že tento faktor nebude v nejbližší budoucnosti naší země sehrávat tak důležitou roli. Podle mého názoru budou rodiče spíše uvádět důvod vlastní negativní zkušenost s konkrétní školou či se školami obecně. Můžeme společně namítnout, že každý rodič má samozřejmě ze zákona možnost vybrat si školu, kam své dítě umístí. Pokud se jeho představy o škole, která bude předávat dlouhých 9 let jeho potomkovi znalosti, vědomosti, postoje, rozchází s realitou školy, kam dítě spádovým obvodem patří, může si vybrat školu úplně jinou a nemusí hned žádat o individuální výuku. Naše přání však nemusí být vždy vyslyšena. Některé rodiny prostě bydlí příliš daleko na periferii města nebo na samotě, rodiče nemají dostatek financí na to, aby jejich dítě každý den dojíždělo atd. Určitě mezi námi existují i maminky, které zvolí tuto formu výuky prostě proto, že chtějí - žádný více či méně pádný důvod. Tento důvod by našim úředníkům asi nestačil, že?

Další podmínkou je popis prostorového, materiálně technického a hygienického zabezpečení vzdělávání. I tuto podmínku považuji za nepatřičnou. Ráda bych nejdříve upozornila na fakt, že nežádáme o zřízení nové školy. V takovém případě je tato podmínka zcela opodstatněná, protože má poskytnout rodičům budoucích žáků jakousi záruku. Domácí výuka neznamená, že celé vyučování bude provozováno pouze v místě bydliště. Uvědomme si také, že dítě v rodinném prostředí vyrůstá od narození. Pokud toto prostředí neodpovídá požadavkům na výchovu dětí, není dostatečně podnětné, rodina by měla být dávno vedena v patrnosti odboru sociální péče a příslušný orgán měl již zajistit patřičná opatření, aby se situace zlepšila. Touto podmínkou můžeme pouze poukázat na nedostačující funkčnost jmenovaných pracovišť, ať je způsobena čímkoliv.

Další spornou podmínkou se mi jeví posuzování odborných a pedagogických schopností osoby, která bude žáka vzdělávat. Co je pro náš právní systém dostačující odbornou a pedagogickou schopností? Vágnost této podmínky je nepopiratelná. Pravda je, že největší pokroky ve vývoji dělá dítě po narození. Matka je během těch několika mála let vybaví životně důležitými znalostmi. Již to je určitým průkazným znakem jejích pedagogických schopností. Realita však prokazuje, že jistá pedagogická pomoc je nezbytná. Rodiče, kteří využívají možnost domácího vzdělávání, potvrzují, že v některých konkrétních případech potřebovali odbornou radu. Nevyřešili by to odborní konzultanti, kteří by působili na školách? Současný stav tomu rozhodně nasvědčuje.

Čím by se naopak tato úprava měla, podle mého názoru, zabývat, je obsah domácího vzdělávání. Tato problematika zde není bohužel nijak upravena. Místně příslušný orgán kraje sice posuzuje výběr učebnic, které bude během roku dítě používat. Všichni jsme si však dobře vědomi toho, že díky častým úpravám a neucelenosti osnov vzdělávání existuje pouze minimální, dovoluji si říci až mizivý, počet učebnic, které alespoň z velké části kopírují obsah osnov. Také určení předmětů, ze kterých bude dítě ve stanovených termínech přezkoušeno, nám tuto otázku neusnadní.

Přezkušování dosažených znalostí s sebou přináší naopak další problémy. Zatímco ve školách učitelé sbírají materiály pro hodnocení dětí v průběhu celého pololetí, resp. roku, sledují jeho pokroky. Individuálně vzdělávaní žáci jsou hodnoceni jednorázově v termínu, který stanoví ředitel po dohodě se zákonným zástupcem. Paradoxně na jedné straně všichni svorně kritizujeme přijímací zkoušky na střední či vysoké školy pro jejich minimální objektivitu, a na straně druhé požadujeme po dětech, aby tyto zkoušky, jejichž vypovídající hodnota je často velmi malá, podstupovaly. Pokud rodičům umožníme, aby své dítě vzdělávali doma, vkládáme do nich určitou důvěru. Proč bychom jim neměli tedy dát možnost sbírat informace o výsledcích svých potomků během roku? Nebylo by vhodnější, aby měli rodiče ze zákona povinnost vést záznamy o průběhu vzdělávání a shromažďovat podklady pro hodnocení během roku?

Podívám-li se zpětně na právní úpravu našeho přístupu k umožňování alternativních způsobů výuky, musím konstatovat, že tato úprava je velmi restriktivní. Ani jedna ze zemí umožňující tuto alternativu nestanovuje tak striktní podmínky, pokud vůbec nějaké stanovuje. Nedovolím si tvrdit, že žádné zákonem stanovené podmínky nepotřebujeme. Nezapomeňme, že podle Všeobecné deklarace lidských práv a svobod a podle Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod má každý nárok na vzdělání. Naše právní úprava pak stanoví, že vzdělání je povinné. Neměli bychom však ztotožňovat vzdělání se školní docházkou. Pravidelná docházka dětí do školy je jedním z možných způsobů, v současné době zdaleka nejrozšířenějším, jak tuto povinnost naplňovat. Rozhovory s rodiči i řediteli škol, které možnost individuální výuky nabízí, ukazují, že výsledky prvních ročníků takto vzdělávaných dětí jsou minimálně uspokojivé. Nelze popřít, že i tohoto může být zneužito. Pak chybu nehledejme v právních předpisech, nýbrž v lidech, a takové rodiče neusměrní ani striktní zákon. Proč kvůli hrstce nezodpovědných omezovat všechny?