Zobrazit reflexe

Etická výchova

Dana Štípková

 

Jak možná někteří z nás zaznamenali, konala se dne 27.3.2001 v aule Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci konference na téma Etická výchova ve školském systému ČR.

Možná se někteří čtenáři pozastavují nad tím, proč se chci zabývat právě tímto tématem, když celé 5. číslo časopisu má být věnováno problematice alternativních školských systémů, já se však domnívám, že prvky etické výchovy v současné škole lze rozhodně považovat za alternativní, a to z hlediska dnešní všeobecné zaměřenosti školství spíše na vzdělávání, než na výchovu. Druhým z důvodů mého rozhodnutí přispět do časopisu výše uvedeným tématem je fakt, že výchova k ohleduplnosti, vzájemné úctě a spolupráci prolíná celou koncepcí např. waldorfské pedagogiky, je tedy neoddělitelnou součástí jednoho z alternativních systémů ve školství.

Vyučovací předmět etická výchova bychom dnes na mnoha školách nenašli. Objevuje se pouze tam, kde se našel nadšený učitel ochotný dávat svým žákům víc, než jen své za studií nabyté vědomosti, a chápavý ředitel podporující snahy svých podřízených změnit často ne právě idylické vztahy mezi dětmi i mezi dětmi a vyučujícími ve školách.

Etická výchova je totiž právě výchovou k prosociálnosti – k chování, které je zaměřeno na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo společenských cílů bez aktuálního očekávání odměny. “Utopie”, říkáte si nebo: “Něco takového není v dnešním světě byznysu možné.” Ne tak docela. Na základě ohlasů žáků a učitelů, kteří se doposud s etickou výchovou setkali, si lze vytvořit poněkud jiný obrázek. Obě dvě zúčastněné strany hovoří o navázání blízkých kontaktů založených na vzájemné otevřenosti, schopnosti naslouchat a pochopit druhého. Žáci si chválili neobvyklost témat a volnost, kterou měli k dispozici při řešení nastolených problémů. Učitelé naopak zdůrazňovali celkové zlepšení kázně a atmosféry ve třídě, což se pozitivně promítlo i do jiných vyučovacích předmětů. Především však většina z nich vyzdvihovala změnu, kterou pocítili sami na sobě, změnu chápání svého povolání a přístupu k němu. Z materiálů, které bylo možné zakoupit na konferenci, bych ráda ocitovala názor jedné paní učitelky z Hlučína. “Semináře etické výchovy mi přinesly, kromě duševního osvěžení a nevšedních chvil sounáležitosti, především prohloubení poznání důležitosti a šíře působení osobnosti učitele na duševní i duchovní vývoj svěřených dětí. Zároveň vedly k poznání sama sebe, ke změně vztahu k lidem a dětem kolem mne, ke zvýšení odpovědnosti a ujasnění cílů mé práce. Staly se však teprve počátkem práce na sobě, protože přinesly zároveň poznání, jací nejsme a jací bychom především měli být.”

Pravděpodobně nebude od věci, když alespoň ve stručnosti naznačím, čemu se děti v předmětu etické výchovy učí. Celý výchovný program se skládá z deseti bodů, jejichž danou posloupnost je nutné dodržet. Cílem je osvojení následujících prosociálních dovedností:

  1. schopnost správné komunikace,
  2. pozitivní přijetí sebe sama jako důstojné lidské osoby (sebeúcta),
  3. pozitivní přijímání a hodnocení druhých,
  4. rozvíjení tvořivého myšlení,
  5. schopnost vyjádřit, rozpoznat a usměrňovat svoje city,
  6. schopnost vcítění (empatie),
  7. podněcování asertivního chování,
  8. schopnost kritického nazírání na vliv vzorů (pozitivních, negativních) na člověka,
  9. pomoc, přátelství, spolupráce,
  10. komplexní prosociálnost (problematika vztahů: osoba – skupina, skupina – skupina).

Po absolvování tohoto programu se žáci učí rozvíjet nabyté dovednosti při vytváření svých vlastních postojů k následujícím tématům:

Tato výuková koncepce klade nemalé nároky na osobnost učitele. Jak už bylo řečeno, je nezbytné, aby zásadní proměnou prošel nejprve on sám, a to ve smyslu změny přístupu ke svému povolání, k sobě samému a ke svým svěřencům. Záleží tedy na učiteli jednotlivci, zda bude ochoten investovat sebe a svůj čas ve prospěch druhých a stane se tak přirozeným vzorem pro své žáky.

Základním předpokladem rozvoje prosociálního chování je vytvoření výchovného společenství, v kterém panují dobré vztahy a radostná atmosféra. Vznik takového kolektivu vyžaduje tzv. bezpodmínečné přijetí všech žáků ze strany učitele a podporu rozvoje vzájemné spolupráce. Změna přístupu k výuce a žákům je samozřejmě doprovázena i použitím odlišných metod. Úkolem učitele je nastolit problém a pak se stáhnout do pozadí a pouze usměrňovat jeho řešení, které je pracovní náplní žáků. Děti se tak učí z vlastního prožívání a zážitků, které potom přirozeným způsobem ovlivňují jejich postoje a chování.

Krátká charakteristika koncepce etické výchovy snad postačí k tomu, abychom si uvědomili, že cíle, které tento učební plán sleduje, nejsou v žádném případě bezcenné. Určitý prostor pro některá z výše uvedených témat sice mají vyučující v rámci občanské, rodinné a náboženské výchovy, ale záleží právě na učiteli, jak svůj předmět pojme. Jsme tedy opět zpátky u osobnosti učitele a jeho způsobilosti pro učitelské povolání. Osobně se domnívám, že samotné zavedení etické výchovy do škol na současné situaci v nich vůbec nic nezmění, pokud se nezmění především přístup vyučujících ke svému povolání. Až dá každý učitel všem svým svěřencům šanci, aby byli dobří, pak budou principy etické výchovy prolínat každou vyučovací hodinou, bez ohledu na to, zda jde o matematiku, dějepis nebo hudební výchovu.