Popudem k napsání tohoto článku bylo zhlédnutí několika posledních vysílání pořadu pro předškolní děti “Kouzelná školka”. Zejména šokující vystoupení Dagmar Patrasové 12.10. 2001 mě přimělo k reflexi obecného přístupu k relacím pro děti.
Zaměříme-li se na předškolní věk a narůstající tendenci pomáhat si ve výchově médii (televizí), docházíme mnohdy k překvapivým závěrům.
Správně se dívat na televizi je jako správně jíst. Dítě se tomu musí naučit, stejně jako rodič a učitel by měli umět rozlišovat, že ne každé jídlo a pití je vhodné pro každého (a tuto informaci dále předávat dětem). Duševní potrava, kterou dítě přijímá mj. z televize, má vliv na rozvoj jeho inteligence, na jeho rozhled, přejícnost, sobectví, citlivost atp.1
Vývoj dětského myšlení v předškolním věku.
V poznávacích procesech uplatňují děti mezi třetím a šestým rokem věku tzv. názorné a intuitivní myšlení (Piagetův termín). To se vyznačuje především čtyřmi charakteristickými znaky:
Dalším specifikům dětského myšlení v předškolním období se budeme věnovat paralelně s komentovanou problematikou podoby televizních pořadů, jež jsou jim určeny.
Televizní školka
Pořady tohoto typu jsou důležité pro výchovu dětí nejen z hodnotového a informačního hlediska, ale také – což bývá mnohdy ke škodě věci opomíjeno – vytvářejí u dětí představu o časové posloupnosti. Určují svou povahou rytmus jejich dne (snídaně – cvičení –
pohádka/televize – povídání – hraní - … - večerníček – spát), schválený známou a uznávanou tváří z obrazovky.Autoritou, kterou vidí děti v televizi, jsou jim podprahově (i zjevně) dávány také lekce citové výchovy. Diametrálně odlišně však působí na obrazovce dvojice “babička a František” hladící po duši jemnými dialogy, než za ježibabu převlečená a doslova ječící zpěvačka.
Řečová kultura, pravda a hra
Otázka řečové kultury v dětských pořadech je tím, co tolik bije do očí. Blažek3 hovoří o obrazovce jako prostředku, který napomáhá vytváření svébytné subkultury dětí oproti subkultuře dospělých. Na pozadí takovýchto pořadů se pak krystalizují dětské zájmové role, partnersky se spolu děti mohou “setkávat”.
Dnešní trend preferuje skutečné dítě a jeho skutečnou řeč. Dříve obrazovka neznala a nechtěla znát jinou řeč než spisovnou, dnes zažíváme boom “dětské” mluvy, tzn. do televizních pořadů pro nejmenší bezstarostně přijímáme nespisovnost, slangy, hovorové výrazy, vulgarismy aj., které takové dítě bere jako absolutní, neměnné, závazné a normativní, protože vyslovené autoritou. Nedomnívám se, že bychom byli staromilskými brusiči jazyka, kdybychom udržovali úroveň “mateřinkových” pořadů, resp. jejich jazykové kultury na spisovné úrovni. Nechceme přece legitimizovat to, co nás děsí na základních školách a proti čemu tak ostře vystupujeme, tedy nevhodné vyjadřování dětí již na nižších stupních ZŠ , popř. jazykový blok a komunikativní bariéry.
Samozřejmě, že jsme pro živou řeč a zživotnělé televizní pořady, ale pouze za předpokladu, že dokážeme uvažovat v jazyce svých dětí. A ten není totožný s jazykem, který běžně užíváme jako rodiče, učitelé, vychovatelé.
Důležité je aby šlo v dětských pořadech vždy o pravdu4. Tento závěr však může mít poněkud filozofický charakter, neboť vyvstává otázka po jakosti představované pravdy. Odpověď jistě nespočívá v ukázání prstem na spisovnost či nespisovnost, ale – jak už bylo předesláno – jde o vhodnost a umírněnost ve volbě výrazových prostředků, jde o srozumitelnost a použitelnost ze strany dětí.
Pořad typu Kouzelná školka by měl samozřejmě aktivně užívat i dětské slovní hříčky a novotvary. Moderátoři a tvůrci – byť dospělí – by měli být znalí těchto “kouzelných formulek” a tím dělat své vysílání kouzelné a hravé. V postavě Františka je této snaze učiněno aspoň částečně za dost. Vrací přemrštěné výroky zpět na “dětskou” úroveň a působí takto jako mediátor v nepřehledné komunikaci populární osobnosti a dětí.
Z psychologického hlediska dítě rozvíjí svůj řečový potenciál především komunikací s rodiči. Menší měrou se pak podílí média. (A mělo by to tak zůstat.) Dítě napodobuje verbální projev dospělých, což je částečnou negací názoru Bohuslava Blažka. Připomíná totiž riziko nápodoby všeho nefiltrovaného. I když má nápod
oba selektivní charakter, často se dítěti “líbí” nové slovo, a tak jej opakuje, aniž by vždy chápalo jeho smysl. V takovém případě dítě slovo většinou za chvíli zapomene5.Specifická situace ovšem nastává v námi sledovaném případě. Řečový projev moderátora př. Kouzelné školky není obyčejnou promluvou dospělé osoby k dítěti. Z pohledu dítěte je to promluva idolu k svému obdivovateli, je to nezpochybnitelná, nová a
pravdivá informace.Šedá rasa, pankáč a dětský idol
Dítě věří tomu co vidí nebo slyší. Věří, že se člověk ne převlékl, ale proměnil např. v čerta, Mikuláše nebo ježibabu. Tímto mechanismem také uchopuje skutečnost přinášenou svým televizním idolem.
“Co říká Dáda, je pravda, protože Dáda mluví vždycky pravdy, protože je to Dáda.”
Takto jistě vzaly děti také text písně o Fantomasovi z Kouzelné školky 12.10. 2001. Mimo jiné v něm Dagmar Patrasová zpívá: “…Fantomasi, Fantomasi, co na tom, že nemáš vlasy, jsi příslušník šedé rasy…” nebo “Fantomasi, Fantomasi, my to spolu odskáčem, staň se radši pankáčem…”. Otázka zní, nakolik je tento text vhodný pro uši našich předškoláků. Jistě, netvrdíme, že tato slova dnešní děti neznají (sledují přece s rodiči televizi!), ale osobně se pozastavuji konkrétně nad souslovím “šedá rasa”. Nemyslím si, že by takovéto výrazy museli bezpodmínečně vyslovovat lidé z oblasti tvorby pro nejmladší diváky. Z úst přirozené autority, kterou dětská zpěvačka bezpochyby už nejméně dvě desítky let je, je to na pováženou.
Tak si dítě výše zmíněným mechanismem dosadí následující vzorec: Idol má pravdu. Dáda řekla, že Fantomas je příslušník šedé rasy (slovní informace – audio příjem = “slyším”). Dáda ukázala prstem na Fantomase (obrazová informace – vizuální příjem = “vidím”). Výsledkem tedy je, že příslušník šedé rasy vypadá jako Fantomas.
A že se jedná o nonsens, to už dítěti budeme jen velice těžko vysvětlovat. Dítě nyní nedokáže připustit omylnost idolu, nechce a dokonce se brání tomu, aby byl výrok blízké osoby (z televize) napadán. Idol, z pořadu jen pro něj, znamená nějakou subjektivní jistotu, které by se mohlo chytit a říct, že “je to doopravdy tak”. Nepřesnosti ve vyjadřování můžeme zachytit my jakožto dospělí lidé, nikoli však malé dítě.
Postavení rodičů a pedagogů je pak v medializované společnosti srovnáváno s každým moderátorem a jeho náhledem na svět. Lépe řečeno dítě si pak vybírá mezi světem prezentovaným rodiči, školkou a televizí. Podle přirozenosti volí lákavější, barevnější a poutavější, čemuž bohužel namnoze odpovídá právě televizní produkce. Pro nás to pak znamená “
být větší autoritou než Dáda”, nedat zvítězit pořadu, který pod nálepkou “pro děti předškolního věku” skrývá texty víceznačné s pochybnou informační a estetickou hodnotou.Role učitele v mateřské škole
Za prioritní považujeme obohacovat dětské myšlení a dětskou slovní zásobu nezávisle na kvantu informací či pseudoinformací přijímaných z televize. S dětmi si vyprávíme o tom, co jsme viděli (samozřejmě,že se díváme vždy s dětmi společně). Měli bychom se umět vyznat v chápání dětí - to co slyšely a jak tomu rozuměly bychom měli korigovat, adekvátně retušovat či doplnit tam, kde chybí pro děti podstatná fakta. Chceme především slyšet jejich myšlenky, rozvíjet je a ptát se dětí po smyslu viděného, po jejich hodnocení.
Úloha učitele je obvykle slabší než úloha rodičů, ale v tomto (školním) prostředí sílí jeho pozice jako jiné, nové autority. Je-li učitel(ka) vzorem, pak by měla také tak působit při využití následujícího:
Je třeba ujasnit si vlastní postoj k vysílanému a formulovat si jasný názor.
Nikdy by neměl(a) televizním pořadem nahrazovat hru nebo jiné zaměstnání.
Po skončení pořadu hovořit s dětmi o tom co viděly pro rozvoj jazyka a kritičnosti. Takto odhalit čemu děti nerozumí, popř. co si chybně osvojily6.
Rozvíjení schopností dítěte předškolního věku
Pomůže jistě osvěžení několika druhů metod práce s dětmi a rozvíjení jejich kognitivních schopností. Metoda vyprávění a výkladu je stejně jako rozhovor vhodná pro rozvoj rozumové činnosti. Názornou metodou může být i sledování pořadu v televizi, nechybí-li pak komentář. Stejně tak v oblasti mravní výchovy efektivně využijeme práci s televizním pořadem, ukážeme.li na něm možnosti reálného života a paralelu v “dětském” světě7.
Dítě vidí kolem sebe věci a jejich fungování (též postoje, hodnoty a zvyky a jejich uplatnění), ale nechápe jejich význam a souvislosti. V televizním pořadu bychom tak měli naučit děti vnímat co možná nejvíce detailů (pokud je to vzhledem k věku možno), aby později dokázaly odlišit realitu a ideál (co je doopravdy a co je jako). Mateřská škola tedy stanovuje únosnou míru činností a jejich adekvátní náplň.
Tímto je také možno zdůvodnit požadavek vysokoškolského vzdělání učitelek mateřských škol, protože je zde zmíněna poptávka po pedagogické a psychologické odborné připravenosti. Mohli bychom hovořit o empatii na vědeckém základě (jakkoli nelibě to může znít)8.
Vysílání pro děti včera a dnes
Od roku 1958 bylo na obrazovkách možno vidět vysílání pro MŠ jako pomoc škole. Pořady byly optimálně vyvážené, připravované odborníky (pedagogové, psychologové,…). I když politická situace byla jaká byla, strukturace těchto pořadů chtěla co nejvěrněji kopírovat křivku vývoje dítěte v předškolním věku.
Jestliže náš přístup dnes obohatíme o nové trendy při zachování profesionality přístupu k této sortě pořadů, pak se nemusíme obávat nechat děti sledovat jim určená vysílání.
Mnoho také záleží na rodině. Z té si dítě přinese chápání pojmu televize buď jako pamlsek, nebo jako kybernetickou babičku, která supluje rodinnou pohodu svým specifickým způsobem9.
Televize a pořady pro děti jsou do života dětí pevně vsazeny. Záležet bude na tom, zda se při svých výchovných ambicích stane pomocníkem nebo sabotérem.