Rodina je v současné společnosti jevem, který by se dal označit za úpadkový. Preference moderního člověka se ubírají zcela jiným směrem. Tento článek si klade za cíl poukázat na některé specifické vlastnosti rodinného společenství, které nemohou být moderní společností nahrazeny ani simulovány, a představit důležitost základního kamene demokratické společnosti ve světle svobody a osobní volby, kterou rodina, ač na první pohled možná skrytě, podporuje svou vlastní koncepcí.

I. Rodina jako duševní vlastnictví a investice jednotlivce

Jako první úhel pohledu volím v této stati pohled jednotlivce na rodinné soužití, jeho inkulturaci do rodiny a nutnost jeho investice. "Není dobré, aby byl člověk sám…¹" Tato věta k nám zaznívá z prvních stránek Bible. V ostatních proudech světového uvažování je smýšleno v podobném duchu, ač výchozí kulturně společenské podmínky jsou jiné. Sledujeme tedy jistý sjednocující prvek v chápání člověka v rámci kultur, kterým je sociální zařazení a proces socializace jako takový.

1. Jednotlivec v tomto světě

Postavení jednotlivce je dáno koncepcí pohledu na člověka v určité společnosti. Je třeba však podotknout, že neexistuje přirozená společnost individualistů. Egoistické chápání světa, tak vlastní dětem útlého věku, se časem stává přirozeně překonaným z důvodu potřeby sdělování a sebesdělovaní².

Koncepce evropského kulturně-historického pohledu zařazuje individualitu do poměrně významného středu zájmů a lze konstatovat, že veškerý zájem vědecký, osobní, skupinový či jiný vidí cíl svého uvažování v jednotlivci, byť by o něm uvažovala v rámci větší skupiny. V pozadí zájmu je individuum, jeden konkrétní člověk ovlivněný skupinou. Jakým způsobem tento ovlivňovaný jedinec zpětně ovlivňuje společnost se zdá býti poměrně malým, ne-li nicotným, zvláště jedná-li se o osobnost veskrze neznámou společnosti nebo alespoň její větší části.

V tomto smyslu pak hovoříme o výchově, jako o vedení k určitému cíli, přičemž je velmi těžké a sporné pro samotné pedagogy přesným a jasným způsobem specifikovat a definovat tento cíl³ vůbec, určitými prostředky, v určitém čase a na určitém místě. Individualita se tedy stala prostředkem k naplňování existence společnosti, jejích cílu a záměrů, za pomoci výchovy.

Tedy obecné vedení jednotlivce je velmi závazným pro společnost toužící po existenčním naplnění sebe sama. Z hlediska tohoto modelu pak nelze usuzovat na jednotlivce jako na pouhou individualitu, nýbrž na individualitu v kontextu společenství, na individualitu ve spleti společenských vztahů a norem, které sama vytváří, přijímá či odmítá, transformuje, modeluje a v konečném důsledku se podílí na faktu živé společnosti.

2. Jednotky společnosti

Chceme-li dále hovořit o faktu živé společnosti, pak je nutné tuto společnost dále klasifikovat, třídit a potřebným způsobem ovlivňovat. To je ovšem úkolem vyplývajícím ze sociologie a zasahujícím do mnoha vědních oborů, přičemž jedním z nejpodstatnějších se stala a stává pedagogika.

Potřeba zabývat se popisem společnosti je, zdá se, nutná, jelikož ne všichni členové této společnosti ji chápou stejným způsobem. V této úvaze se nebudu blíže pozastavovat nad jinými články společnosti nežli nad rodinou, ale pokládám za potřebné sdělit svůj pohled na uspořádání společnosti. Poněvadž navržené chápání individua vyžaduje společnost jako svůj korelát, pak nelze vycházet odjinud než směrem od individua ke společnosti. Za podstatné pokládám čtyři složky: individuum, rodinu, poliV a stát. O individuu jsem se zmínil v předešlé kapitole, proto nyní již nebudu tuto problematiku nadále prohlubovat, ale pokusím se o náhled ostatních složek ze stejného zorného úhlu.

Rodina je tradičně chápána jako základní (primární) jednotka společnosti, poliV a stát jako jednotky sekundární (odvozené). Potřebnost a užitečnost sekundárního zřízení obhajuje velmi krásně Platón v dialogu Ústava ⁴. V této kapitolce zaměřím svou pozornost zejména k poliV jako k mezičlánku státu a rodiny, o nichž se zmíním později.

PoliV, neboli obec, je pro Platóna bezpodmínečnou jednotkou fungující společnosti. Hledáme-li možnost maximálního uskutečnění individuality, pak ji nacházíme zvláště zde, v okruhu obce. Člověk však potřebuje určitou průpravu v náročném úkolu optimalizace a inkulturace sebe sama v obci. Především jde o využití již zmíněné schopnosti sdílení a sebesdílení. V obci totiž platí pevná pravidla, velmi podobná pravidlům rodiny, jejichž přijetí je podmíněno přípravou rodinnou a podmiňuje aktivní účast individua ve společnosti obce. Podobná návaznost je posléze pozorovatelná i ve vztahu obec - stát. Z tohoto pak vyplývá, že chceme-li mít dobře fungující stát, musíme mít dobře fungující obce, a chceme-li mít dobře fungující obce, musíme mít dobře fungující rodiny. Celá sociální fylogeneze, coby podmínka existence lidského rodu, je v tomto smyslu závislá na individuální sociální ontogenezi, jejíž podmínkou je přirozený řád věcí ve věcech soužití rodiny, vytváření intersexuálních a interpersonálních vztahů a v neposlední řadě také schopnost tyto vztahy předávat.

3. Legitimita a institucionalita rodiny

Lidský jedinec, jak již bylo řečeno, žije ve společenství. Nežije však pouze ve společenství lidském, nýbrž také ve společenství ostatních tvorů a věcí v tomto světě. On sám patří k nejméně kvalitně vybaveným tvorům na této planetě a to ve smyslu velmi slabých pudových reakcí, praktické neschopnosti přežít mimo kulturu a společnost. Z těchto důvodů si, v rámci své inteligence, vytváří tzv. instituce, tedy jakési kulturní prostředky k dosažení a zajištění potřebné úrovně kvality lidského života⁵. Instituce je nástrojem společnosti, který umožňuje individuu zapomenout na řadu pudových a existenčních otázek, jejichž řešení by zabralo velké množství času a jež jsou již s dostatečným důrazem zodpovězeny. Jako příklad bych uvedl instituci práva. Společnost ji svou přirozeností vytvořila pro automatické zodpovězení otázky po legitimitě kroku. Již se neuvažuje životní krok jako dovození všech důsledků a premis činnosti, nýbrž jako právní otázka, na niž byl v minulosti vytvořen precedens, tedy instituce. Nepřijímám ovšem definici instituce statické a neměnné, nýbrž dynamického pohybu ve společnosti⁶, která hledá své ultimativní vyjádření. Existují však instituce natolik hluboké a statutární pro existenci společnosti samé, že nelze uvažovat mimo jejich rozměry. Tyto bych chápal doslova „staticky“. Tvoří ovšem jen malou část institucí obecně, ale zato část zakládající a stojící na samotné hranici biologické a ontologické podstaty člověka. Za takovouto instituci považuji s maximálním důrazem rodinu.

Předložený institucionální základ rodiny má svůj původ bezprostředně v biologické podstatě člověka. Chceme-li totiž hovořit o člověku, nesmíme tak činit zvlášť o muži nebo ženě, nýbrž vždy ve vzájemné korelaci. Podobně nelze z této řeči vypustit ani dítě s celým jeho specifickým psychickým, biologickým, spirituálním i sociálním vývojem. Neboť otázka biologické transformace člověka v kontextu již biologicky transformovaných osob dává nahlédnou přeměně daleko hlubší, přeměně člověka ve všech jeho stránkách, ať již somatické, psychické sociální nebo spirituální. Tato přeměna, známá pod pojmem výchova, se děje dnes a denně, již po celá staletí a tisíciletí v rámci jedné instituce, jež byla po dlouhou dobu lidského hledání pravdy předmětem častých profanací a degradací, jež ale přetrvala a přetrvává až do dnešních dnů a jež se nazývá rodina. Z tohoto poznání hluboké zakořenělosti biologické, sociální, psychické i spirituální podstaty člověka ve společenství, plyne také legitimita, v souladu s archetypem instituce práva⁷, rodiny jako primárního společenství rodu homo.

4. Stát a rodina

Jestliže jsem se velmi povrchně zmiňoval o poliV, pak jsem tak činil z důvodu velké podobnosti obce a státu a jelikož ve vztahu stát - rodina vyvěrají podstatné rysy i pro naznačenou koncepci stát - obec - rodina. Obec je prostředníkem, jakousi větší rodinou individua, v níž sice nelze vypěstovat důvěru stejných kvalit jako v rodině, ale téměř stejných, vztažených ovšem na větší počet osob. Stát již nelze ve smyslu rodinném chápat, avšak pro jeho existenci a prosperitu jsou nezbytné vlastnosti člověka, získané právě v rodině. Stát hraje roli společenství obecních proudů, jež jsou tvořeny proudy rodinnými, se všemi vlastnostmi pocházejícími právě z rodiny.

Již zmiňované, zatím nespecifikované vlastnosti rodiny budou upřesněny v kapitole III. Prozatím je lze vnímat konstitučním způsobem. Ve vztahu státu a rodiny je důležité také upozornění na současné snahy po legitimitě pararodinných společenství. Mezi takováto společenství patří především ústavy pro děti a mládež, jakékoli jiné formy mimorodinných společenství rodinného typu, domovy důchodců, a pod... a také společenství homosexuálně orientovaných osob.

Stát⁸ má za jednu ze svých základních povinností postarat se o své občany v případě nefunkčnosti primární jednotky společenství. Bohužel není v lidských silách umístit všechny děti do náhradní rodinné péče, což je zajisté optimálním řešením, ani zajistit odchozí generaci přirozené rodinné prostředí. Z tohoto negativního vymezení pramení, jako jediný pramen!, legitimita těchto ústavů.

Otázka homosexuálních společenství snažících se simulovat rodinu je ovšem mnohem rozporuplnější. Chápu a přijímám názor, že takovéto společenství může být lepším nežli špatně fungující rodina, i názor, že mnoho takovýchto párů po dítěti přirozeně touží, ale z důvodu koncepce společnosti a instituce rodiny jako přirozeně heterosexuálního prostředí nelze přijmou obecné pravidlo pro udělování dětí do těchto společenství. A jelikož nelze přijmout obecné pravidlo, je nemožné ani rozhodovat v individuálních případech⁹.

V současné době se bioetikové a genetiční inženýři zabývají možností reprodukce homosexuálních párů¹⁰. Z hlediska přirozenosti je takováto koncepce nemyslitelná, jelikož není přirozenou cestou dosažitelná, z hlediska etiky pak zvrhlá. Jedním z mých zásadních argumentů k této otázce je přirozená touha člověka, jež jej vede k poznání přirozenosti a jejích principů. Až poznáme přirozenost, můžeme si dovolit experimentovat s nepřirozeným, avšak domnívám se, jakkoli toto poznání nepovažuji za možné v tomto světě, poznal-li by člověk pravou přirozenost věcí, netoužil by již po ničem jiném než-li po této přirozenosti.

Na tomto místě článku jsem se dotknul pouze několika málo otázek rodinně - státní koncepce a jejích destruktivních činitelů, jelikož není posláním tohoto článku objasňovat či dokonce kritizovat tyto vztahy.

5. Rodina ve světle evropských historických pramenů

Hovoříme-li u rodinného společenství o historických pramenech, je třeba si ujasnit základní koncepci evropského kulturního prostředí a jeho zdroje. V jedné ze svých seminárních prací jsem se pokusil zabývat se touto problematikou¹¹ a vyvodil jsem tři tradiční prameny evropské kultury, jimiž jsou:

1. Antická filosofie
2. Římské právo
3. Křesťanství a jeho pramen: Judaismus

O oprávněnosti těchto pramenů lze diskutovat, nelze je však popírat. Každý z nich zanechal na tváři Evropy značný odlesk sebe sama. V jejich světle je třeba vidět i institucionalitu rodiny, tedy specificky „evropské rodiny“.

ad a. Východiska antické filosofie, především pak pohled na člověka. Antika přinesla objevení krásy a dokonalosti lidského těla i ducha, nalezla paradigmata těla a duše jako výchozích principů a zpřístupnila člověka coby filosofa, schopného nazírat do jisté míry vlastní i kosmické bytí a nastínila základní ontologické problémy týkající se veškerenstva i jednotlivce. Nadto objevila obecnosti, uvažování v pojmech a ideách, a v neposlední řadě také nádherným způsobem definovala cestu k poznání dobra a krásna¹².

ad b. Východiska římského práva, spočívající ve snaze vytvořit pevný a ohraničený řád poznatelného všeobecného dobra, jsou zapuštěny v řadě jeho kánonů. Po dobu celého středověku, novověku i současnosti se teoretici práva zabývají římským právem jako podkladem pro právo dnešní. V římském právu nalezla rodina, jako v jednom z prvních, svůj zákonný princip a stala se, také skrze instituci manželství, psaným právem svobodného římského občana. Je pravdou, že nelze v současné době přijímat univerzálně římský pohled, leč základní principy zakotvenosti rodiny jsou natolik zřejmé, že i u současných zastánců homosexuálních „pseudomanželství“ budí jistou dávku respektu a nutí k zamyšlení nad principy fungování lidského rodu vůbec.

ad c. Východiska křesťanská, v nichž se jedná hlavně o etickou a morální definici partnerských vztahů v rodině a jež jsou zejména v našem národním prostředí poslední doby značně společensky podřazována, tvoří spirituální kontext rodinného společenství, jež je podstatný pro formování individuálního kulturního zázemí členů rodiny. Shoda v zásadních otázkách etických a morálních u rodičů je podle mého názoru jedinou cestou k fungující rodině.

Obvyklé definice funkcí rodiny, jak jsou uvedeny např. v [PED2] na str. 28., jsou podobné mému názoru, ale dovolil bych si je, na úkor názorů citovaných autorů, rozšířit o funkci, nebo chcete-li dimenzi, spirituální, v níž je třeba rozvíjet duchovní zázemí jedince¹³. Tedy funkce budou čtyři, s přihlédnutím k názoru T. Parsonse.

• Biologicko-reprodukční
• Psychologicko - socializační
• Sociálně - ekonomická
• Spirituální

Ve své seminární práci z pedagogické antropologie¹⁴ jsem se zabýval pohledem na člověka a tyto čtyři dimenze rodiny odvozuji z kvadridimenzionální podstaty člověka nastíněné v této práci. Netvrdím a ani si nečiním ambice tvrdit, že se jedná o univerzální definici, ale spíše o snahu poskytnout východisko o postavení člověka pro další antropologické bádání.

II. Ekonomie rodiny

Ekonomie rodiny, o níž budu v následujících kapitolách hovořit, vychází ze speciálního termínu, jímž bych rád započal své úvahy o této problematice. Tímto termínem je „mathematica divina¹⁵“ a směřuji jím k paraekonomickému chápání mezilidských vztahů. Zároveň však zdůrazňuji, že základní ekonomické pravidlo, totiž že bez investice není zisku, zůstává zachováno. Hlavním rozdílem mezi běžnou ekonomickou matematikou, a touto „božskou“ spočívá v odlišném chápánání investičního ekonomického vztahu, jež se pokusím demonstrovat v následující tabulce:

Domnívám se, že rodinné vztahy jsou funkční pouze jsou-li kalkulovány „božskou matematikou“, která jediná umožňuje regeneraci vztahů díky jiné formě očekávání. Takovéto chování se pak z hlediska pouhé racionality zdá „bláznivé“ a naprosto nemožné, ale na základní princip takovéto matematiky poukazuje nejen naše běžná zkušenost, ale také např. celé křesťanské náboženství, založené na, z lidského hlediska naprosto „nesmyslné“, degradaci Boha pro člověka, jež byla zejména pro Řeky tolik nepochopitelnou.

1. Princip má dáti – dal

Z hlediska právě naznačené božské matematiky je třeba přistupovat k popisu vnitroekonomických vztahů v rodině. Chci se omluvit všem, které by snad uráželo použití matematických pojmů v oblasti mezilidských vztahů, ale domnívám se, že veškeré stvořené bytí podléhá jistému řádu a my, ačkoli patrně nikdy tento zákon neprobádáme do důsledku, jsme schopni tento logoV nahlédnout. Řád je pak popsatelný formou vztahů a rodina je typickým příkladem, v němž lze uvažovat o transformovaných ekonomických pravidlech¹⁶.

Kromě výše nastíněného ekonomického zákona platí v oblasti vztahů i další, doplňující, pravidla. Zákon o „božské matematice“ je nutno doplnit a jistým způsobem zracionalizovat. Musíme totiž uvažovat v lidsky nedokonalých vztazích a brát v potaz i ignoranci veškerých investic¹⁷. Pro zachování rodinných vztahů je nutnou podmínkou vyhnutí se takovéto krizi. Nejedná se totiž jen o krizi v rodině, ale o krizi v širším slova smyslu, o krizi v navazování a udržování vztahů obecně. Hovoříme-li o principu má dáti - dal, pak máme na mysli především zachování vztahů. Každý člen rodiny si musí uvědomovat, že je původcem i příjemcem vztahů a tuto skutečnost musí dávat najevo v rodině. Existence vztahu totiž evokuje stav „darování se“ jeden druhému a „Dar nechce být příjemci zátěží. Milující by byl nejraději, kdyby nemusel nabízet žádný předmětný dar, nýbrž kdyby mohl dát své lásce formu daru, aby ji mohl zviditelněnou vložit do rukou milovaného.¹⁸“

2. Princip kauzality

Kauzalita, neboli příčinnost, je průvodcem mnoha filosofických systémů. Její návaznost na praktický život můžeme pozorovat především v přírodních zákonech, ale v poněkud proměněné formě je znát její působení i v interpersonálních vztazích. Odlišnost od běžně chápané příčinnosti spočívá, podobně jako v předchozím pohledu na rodinu, v užívání „božské matematiky“.

Použijeme-li běžné matematiky pro popis příčin v rodinném společenství, pak zcela jistě dospějeme k rozvratu, a to opět z důvodu nedokonalosti člověka, protože reakce na jednotlivé příčiny i příčiny samotné jsou součástí budování společenství a je „neekonomické“ působit příčinně ve chvíli, kdy máme na stejnou příčinu již ověřenu negativní reakci. „Božská matematika“ nás přenáší přes tento problém řešením sice poněkud neuspokojujícím, leč znamenajícím možnost nového pokusu, nového začátku.

Již sama možnost nového začátku je nadějí, jež přenáší problematiku vztahů z roviny negativní na rovinu pozitivní. V každé záporné či neočekávané reakci se zračí naděje na budoucí dokončení při reinvestici. Při sledování kauzálních zákonů v rodině je velmi důležité si uvědomit, že tato příčinná vazba je, kromě implicitně předpokládané racionality, tvořena také velmi pestrou a bohatou směsicí různých emocí, na něž se jedinci v rodinném společenství mohou naučit reagovat zcela specifickým způsobem, zdánlivě velmi „neekonomickým“. Ve všech těchto případech se může jednat o některou z následujících variant:

1. přijetí sdělení ve vztahu v rozumové i citové oblasti (akceptace)
2. přijetí sdělení ve vztahu pouze v citové oblasti (např. „chápu tě, ale nerozumím tvým požadavkům...“)
3. přijetí sdělení ve vztahu pouze v rozumové oblasti (např. „rozumím ti, ale šlo to sdělit jinak...“)
4. nepřijetí sdělení ve vztahu z důvodu:
   1. emoční nezralosti příjemce nebo dárce
   2. racionální nezralosti příjemce nebo dárce
   3. vychýlení dárce vztahu z běžné úrovně komunikace (nestandardní chování)
   4. vychýlení příjemce vztahu z běžné úrovně komunikace (nestandardní chování)

Úplné přijetí - akceptaci - lze v mimorodinné komunikaci pozorovat poměrně zřídka. Ve většině případů pozitivního přijetí se jedná o přijetí pouze jedné stránky sdělení, a to nejčastěji racionální. Rozum nám velmi často velí přijmout sdělení druhého z pragmatických důvodů, nehledě na případnou citovou neshodu. V rodině je situace poněkud jiná. Domnívám se, že jedním z pilířů příčinného chování v rodině je vysoká schopnost reagovat empaticky a zároveň racionálně. Fungující rodina tvoří jakési emočně vyvážené prostředí, v němž je nejsnadnější racionálně reagovat. Váhy mezi rozumem a citem, jsou-li vyváženy, ukazují jak příjemci tak dárci vztahu, jakým způsobem reagovat na tu či onu příčinu a umožňují hledat cesty k naplnění člověka v jeho vlastní podstatě.

3. Princip rozšiřitelnosti

Princip rozšiřitelnosti posouvá mé vidění rodiny do horizontální roviny. Předchozí principy kauzality a vzájemnosti budují pohled na vertikální rovině. Nyní se pokusím o pohled na rodinu z hlediska předešlých principů pohybovaných na časové ose, neboli zdynamizujeme rodinu jako komplex vzájemných vztahů v prostoru a času.

Rodina vyplývá z rodin předešlých a evokuje vznik rodin dalších. Jedinec je tedy ve svém životě účasten obvykle na dvou rodinách: na rodinu orientační a reprodukční¹⁹. Byl-li růst a vývoj v orientační rodině dobrý, pak je velmi pravděpodobné, že založená nová rodina jednotlivce bude také dobrým prostředím pro potomstvo. Jednou ze základních vlastností nově vzniklé rodiny musí být otevřenost pro příchod nového člena, implicitní modalita, která tvoří substanci pro princip rozšiřitelnosti. Je-li jedinec dobře přijat do společenství rodiny a vytvoří si tzv. bazální důvěru ke světu a ke vztahům²⁰. Mnohé současné mladé rodiny, ve světle našich úvah spíše pseudorodiny, tuto základní schopnost modality nemají, či ji dokonce programově odmítají, zejména „velmi pečlivým“ uvažováním o příchodu dětí do rodiny a „ještě pečlivějším“ uvažováním o jejich počtu. Paradoxně tak ve většině případů nečiní kvůli sociálním problémům, ale z vlastního egoismu, který je činí neschopnými setrvání ani ve vztahu s partnerem (-kou). V této souvislosti bych se nebál tento sebezničující egoismus velmi otevřeně napadnout z ničení existenciální podstaty rodu homo, explicitně viditelné na křivkách demografických průzkumů, a ve své podstatě nemajícím daleko ke zločinům proti lidskosti.

4. Princip budoucího naplnění

Jelikož člověk je tvorem nedokonalým, vyžaduje pro plnost svého bytí jisté „zakotvení v dokonalosti“, tedy opěrné konstantní a přirozeně dobré body pro svůj život. Takovýchto bodů existuje pochopitelně celá řada na různých rovinách lidského uvažování. Jednou z takovýchto rovin je zcela jistě touha člověka po transcendenci vlastního rodu, po budoucím naplnění neuskutečněných rodových potřeb a ukotvení sebe sama v „ničivé hltavosti času“, touha po biologickém naplnění ve vlastním potomstvu. Děti dávají člověku naději na „přežití“ sebe sama.

Obecně lze říci, že člověk žije pro budoucnost. Jedinci, jež mají tendenci žít pro minulost nemohou v této společnosti přežít a když přežívají, tak doslova živoří a často jsou pokládáni za „nemocné“. Také je však nutno si uvědomit, že toto vyrůstání pro budoucnost má své kořeny v minulosti a jako takové je nutno jej přijímat. Rodina v širším smyslu, včetně prarodičů, je v této sebeujasňující funkci primárním činitelem, který v sobě dokáže aktualizovat rod ve smyslu zakořeněnosti, tedy „někam patřím“, i aktivizovat rod ve smyslu oživení, tedy „chci to, kam patřím, pozvednout a posunout“. V přirozeném prostředí takovéto rodiny se proces aktualizace i aktivizace děje přirozeně a nenásilně. V současné době je však až příliš často nahrazen bizarním obrazem návštěvy mateřské školy v domově důchodců. Jistým korektivem pohledu na paraprostředí domova důchodců je snad jen obtížná sociální situace rodiny s malými dětmi, která se ze závažných důvodů musí vzdát práva na aktualizační a aktivizační tendenci u dětí odcizením prarodičů²¹. Ve světle pozn. 21 upřesňuji, že záměrně nehovořím o odloučení, nýbrž o odcizení.

III. Možnost dokonalosti

V problematice bytí člověka v rodině jsem se dotknul i myšlenek o naplnění lidského osudu, jež byly označeny za hybnou sílu principu budoucího naplnění. Tato kapitola je pokusem o nastínění cest, jimiž se rodina, jakožto bazální instituce společnosti, může jako smysluplnými vydat na své pouti životem a problematikou vlastní transcendence do bytí budoucího. Má-li být takováto transcendence účinná, je třeba, aby nesla prvky dokonalosti. Tato stať mého článku se pokusí poukázat na některé aspekty smyslu směřování k dokonalosti a naplnění a také opodstatněnost takovýchto očekávání.

1. Kdo je člověk?

Na otázku „ Kdo je člověk?“ lze svým způsobem redukovat celou filosofii²². Na tomto místě bych chtěl pouze poukázat na několik aspektů filosofické antropologie.

Nejprve je třeba se vrátit k otázce „Kdo je člověk?“ a k tázání vůbec. Člověk je jediný tvor na této planetě, jež je schopen klást si otázku po vlastní existenci a hledat na tuto otázku odpověď s obrovským úsilím po celé generace a neustále zápasit mezi pochybností o schopností poznání a malými krůčky kupředu, které posilují a motivují celé toto úsilí až k maximálnímu výkonu. Člověk, coby nedokonalé sebenazírající myšlení, se neustále staví mezi dva proudy: první, který jej degraduje na úroveň ostatních tvorů a ukazuje mu trpkost vlastního údělu v simulované schopnosti umět nazírat, a druhým toužícím sebe sama přesvědčit, že je dokonalým sebenazírajícím myšlením, tedy bohem.

Nevyjasněná odpověď v problému sebeurčení člověka navozuje celou řadu problematických aspektů, přičemž jedním z nich je otázka oprávněnosti výchovy a výchovných metod vůbec. Zda-li existuje nějaký obecný logoV, dle nějž je možno korigovat naše jednání a chování, nebo zda není třeba provést obrat k přirozené „naturalistické“ výchově²³.

Jelikož celá řada konceptuálních otázek v dějinách výchovy má otevřené premisy, lze usuzovat, že i současný pohled člověka na sebe sama je pohledem subjektivním, tedy neadekvátním k naší aspiraci na objektivní poznání.

Jelikož se zde snažím prokázat alespoň aktuální neschopnost člověka poznat sebe sama, nehodlám se ani pokoušet o nějakou definici člověka, leč chci se omezit pouze na stanovení základní premisy této filosofické kapitoly, a tou je poukaz na biologicko-psychologicko-sociálně-spirituální implicitu vztahů v člověku, jíž rozumíme sexuální diferencovanost. Je tedy velmi obtížné pro jednotlivce poukazovat na sebe jako na člověka. Spíše bychom měli vidět člověka jako muže a ženu ve společném vztahu ve všech zmíněných dimenzích. Není tedy člověkem muž sám, ani žena sama, ale muž a žena ve vztahu. Teprve v nich obou se projevují všechny pozorovatelné aspekty lidství. Takový tedy budiž náš podklad pro uvažování o filosofii rodiny.

2. Plné bytí jako odpověď po smyslu

Alespoň jeden ze smyslů lidské existence pak vysvítá přímo z definice člověka jako muže a ženy ve vztahu. Je jím naplněnost bytí v tomto světě. Naplněnost se projevuje zejména v principech vztahu naznačených v kap. II. Princip má dáti-dal zde získává ontologickou platnost, je zdůrazněním celého pobytu člověka v čase i prostoru tohoto světa. Implikuje však i princip budoucího naplnění jako naplněnost vztahu samotného investicí svých představ do dětí. Ontologicky tak zůstává zachován člověk, genealogicky dokonce i již zmíněná kontinuita určité formy bytí měnící svoji pobytovost v rámci generací jednoho rodu, čímž je naplněn již zmíněný princip. U principu kauzality je zjevný efekt vztahu vázán na dynamičnost komunikace v tomto vztahu. Obecně pro naplnění představ o sobě samém člověk sděluje druhém ve vztahu sebe sama, což implikuje další sebesdělení partnera. Princip rozšiřitelnosti je vlastním vyvrcholením snah po ontologickém sebeurčení člověka, čímž dochází k jeho maximální naplněnosti, alespoň v intencích tohoto světa. Člověk tedy nachází svou ontologickou pravdu v plné a fungující rodině.

3. Konečná harmonie a její vazba na vztahy

Má-li rodina dosáhnout své ontologické pravdy, je nutné, aby fungovala harmonicky. O této harmonii bych se rád zmínil ke konci svých úvah o filosofii rodiny.

1. Vztah Já ŕ Ty, Ty ŕ Já

Rodina je instituce postavená na vztazích, což již bylo několikrát zdůrazněno. Základem veškerých snah o budování harmonie v rodině je vztah já - ty, ty - já, ve smyslu muž - žena, žena - muž. Vztah tvořící člověka je základem pro vztah tvořící rodinu, nebo řečeno jinými slovy - člověk je základem pro lidský rod. Podle ekonomie vztahů a principů „božské matematiky“ jsem odvodil zásadní principy fungování rodiny, které platí v nezmenšené míře i v oblasti nejintimnějšího lidského vztahu. Zde tkví pravá podstata rodu homo, v tomto vztahu založeném na sdělování se jedinců a tvoření dynamického intimního společenství ve sféře biologické, psychologické, sociální i spirituální. Intenzita tohoto vztahu je zdrojem energie pro život jak generací odcházejících, jež nacházejí ve vlastních dětech, pozorujíce je, naplnění své vlastní podstaty, tak v generaci přicházející, jež potřebuje zažívat plnost odevzdanosti. Tento vztah vystihuje výrok jednoho pro druhého: „on (ona) je můj nejbližší bližní“. Mé „já“ nazírající mě samotného zvenčí a sdělující mi v naplnění vztahu svět kolem nás.

2. Vztah Já ŕ Vy, Vy ŕ Já

Do tohoto harmonického společenství vs tupuje dítě, jakožto speciální individuum, korelát vztahu, jež upevňuje a zároveň odděluje intimitu Já - Ty, tvoříce zcela novou dimenzi naplnění ve vztahu Já - Vy, přičemž takto pojatý vztah funguje ze všech tří úhlů takovéto rodiny. Tedy tento vztah zaujímá jak otec vůči matce a dítěti, tak matka vůči otci a dítěti a tak se jemu učí a jej objevuje i dítě ve vztahu k otci a matce. Každý z těchto specifických pohledů na vztahy v rodině explikuje jistou variabilitu uvnitř společenství a je patrné, že vztah já - ty nebyl jakýmsi způsobem „dotažen“ do maximální formy obsažené ve vlastní potenci, nebyl sám sebou v možnosti vlastního bytí. Dítě je v podstatě vztahem muže a ženy, kteří se navzájem obdarovávají láskou a nenacházejíce lepší formy sdělení, je jejich darem druhému dítě samo. Dítě a matka, jako protipól tohoto vztahu darování se jeden druhému, tvoří interpersonální externí obraz muže a ženy, kdy muž má možnost nahlížet zvenčí svůj vztah k ženě, aniž by byl narušen ve své celistvosti a pravdivosti, přičemž žena může vidět tentýž obraz přeneseného vztahu v muži a dítěti. To vše nám tvoří dokonalý obraz vnitřního fungování a je podkladem pro harmonii MY.

3. Tvorba a harmonie My

Sebesdělování a smysl postav se definitivně vyjasňuje až ve vztahu pro někoho. Spiritualita má pro označení existence „pro někoho“ výraz agaph - odevzdávající se lásku. U této lásky ve vztahu tří osob, přičemž pro rodiče je tato láska budovaná a pro dítě přirozená, lze pozorovat, že dítě je jejím „provokatérem“ ve vztahu k MY existujícím jako jednotka společnosti. Společnost pak vidí tuto celistvost nikoli jako vnitřní harmonii, nýbrž jako její odlesk, sdělenost v chování a projevech jednotlivých osob. Takovéto MY, sdělené světu, potom pomáhá utvářet ideál společnosti, jež sama je pluralitní a odmítá přijímat a vcítit se do druhé osoby, jakoby snad existovala varianta existence lidstva v individuu. Toto MY, je ontologickou pravdou o rodině, coby jednotě v mnohosti a mnohosti v jednotě.

Vrátíme-li se k problému nedokonalosti člověka, pak přijímám zcela legitimní zdůraznění neexistence takové rodiny, jež by bezezbytku splňovala zde nastíněné vztahy. Můžeme však pozorovat odlesky této harmonie, coby odlesk ideálního pojmu instituce rodiny v Gehlenovském smyslu.

IV. Ztráta rodiny a její důsledky

V této kapitole je mou povinností a zároveň přirozeným pokračováním mého uvažování zamyslet se nad důsledky neexistence rodinného společenství.

1. Bazální nedůvěra

Jedním z nejviditelnějších efektů neexistence vztahů je vznik tzv. bazální nedůvěry ve svět. Tento opak bazální důvěry je ve svých důsledcích pro jedince katastrofou jak ve smyslu postoje vůbec, tak ve smyslu praktické neschopnosti navazovat a udržovat vztahy. To vede k praktické nemožnosti „zakořenit“ a založit fungující rodinu. Touto nedůvěrou je explicitně vyjádřena nezažitost aktualizačních tendencí rodu, což evokuje neschopnost aktivizace sebe sama do rodového řetězce, jelikož schází touha po sebenaplňující inkulturaci a tím získání podílu na „věčnosti“ bytí v tomto světě prostřednictvím základních principů rodiny. Nejtragičtějším ovšem zůstává fakt, že takovýto jedinec ani netouží po zmiňovaných aspektech života, jelikož nemá motivaci k takovéto touze. Je velikým úkolem sociální psychologie a pedagogiky nasměrovat tyto osobnosti k poznání širšímu, založenému na pozitivním vnímání světa.

2. Naplnění vztahů

Lidé s bazální nedůvěrou odmítají přijmout jakýkoli vztah pozitivně, a proto jej nemohou přijmout vůbec. Vždy se jim vtírá do mysli otázka po možnosti zklamání ve vztahu, ba dokonce mají připravenu alternativu pro případ selhání. Přirovnal bych tento stav k „věčnému snoubenectví“ bez odvahy přijmout manželství, kdy je neustále na pořadu dne možnost odchodu. Nejsou schopni přijmout druhého s primární důvěrou. Pochopitelně, že vztah, jež je vždy potenciálně zrušitelný, se stává nutně nenaplněný, protože získat onu ontologickou pravdu vztahu podmiňující naplnění, je možné pouze bez implicitní „lži“, schované pod pokličkou osobní svobody, čímž se stává celá problematika ještě více ponořena do hloubky „nalhávání“, jelikož tato pseudosvoboda je onou neustále zotročující a podmaňující otázkou po budoucí existenci.

3. Nepřizpůsobivost

Ve výše naznačené pseudosvobodě probíhá celý život člověka s bazální nedůvěrou. Zcela pochopitelně tedy odmítá existující podmíněný heterosexuální vztah ohrozit přítomností jakékoli „cizí“ osoby, jež by mohla být potenciální příčinou ke stále možnému rozpadu. Tragikou je, že takovouto osobou se stává i vlastní dítě, které místo garanta získává roli narušitele, čímž je uzavřena jak možnost aktivizace rodiny v rodě, tak možnost dítěte vytvořit si samo bazální důvěru nemajíce kol sebe žádný vzor pro toto pozitivní směřování.

Non - adaptabilita je přímým narušením principu rozšiřitelnosti, čili je znemožněn horizontální posun a kontinuum bytí v člověku zakrňuje a stává se de facto nenaplněným „pochodem smrti“.

V. Naplnění poslání a potřeb člověka

Touto kapitolkou bych rád svůj článek uzavřel. Pojednává jednak o sociálním poslání člověka a nemožnosti jeho totální individuace, jednak o naději pro individuum, rodinu i společnost, bude-li chtít slyšet.

1. Člověk má žít ve společenství

Individualita je ohromný vynález. Dává jednotlivci zakusit pocit být jedinečným, neopakovatelným a krásným ve své jedinečnosti. Dává mu však i možnost být svým specifickým způsobem účasten na bytí lidstva a na uskutečňování ideálu lidství. V individuu vidím veškerou sílu lidského ducha s celou řadou možností bytí a naplňujících se představ.

Není však možno nevidět také negativa individuace. Mezi nejzávažnější patří bezesporu egoismus, neboli dovedení sebe sama do absurdního stavu transformace světa do vlastních představ. Domnívám se, že každý veliký objev v dějinách lidstva si musel „ustálit“ svou pozici na poli vědění, což se týká i individuace. Jednotlivec, nebo chcete-li osobnost, také prochází vývojovými stádii, v nichž jsou i egocentrická i excentrická, až se nakonec ustálí na určité subjektivní hranici vymezující jednotlivé od celku a celek jako takový.

Jednou z pozitivních ustálených pozic individuace je rodina ve světle nového pohledu, jelikož fakticky je místem, kde je možné naplnění individuality i společenství v tak pozoruhodném souladu, že aspiruje na vedoucí pozici primárního lidského společenství, získanou kvůli své naprosté přirozenosti a díky principům, jež umožňují člověku žít naplněným a bohatým životem.

2. Naděje pro člověka…

Rodinné chápání individuace člověka je onou nadějí po níž touží každý člověk, nadějí nových začátků, nových pokusů a nových investic. Individuum a společnost zde tvoří harmonii ve vztazích, jež samy o sobě mají nejvyšší možnou pravdivost díky své odevzdanosti, a to pravdivost potvrzenou samotným bytím v člověku, bytím, jež směřuje k dokonalému ideálu lidství.

Poznámky

^{1 Gn 2, 18
2 Sdělováním zde rozumím předávání vlastní představy světa okolí, sebesdělováním pak předávání vlastních emocionálních a racionálních prožitků a reakcí na ně.
3 Viz. [PED1], s. 89nn, 97nn
4 [FIL3], knihy II., IV. nn.
5 viz [FIL1]
6 např. právě u instituce práva
7 archetypem instituce si dovoluji nazvat takovou skutečnou podstatu této instuituce, již lze považovat za konstantní
8 případně i obec
9 vyplývá to z podstaty státního společenství jako garanta obecných principů
10 viz. [PUB1]
11 viz. [PED3]
12 viz. [FIL2], zejména §210-211
13 v tomto smyslu není zcela podstatné, jaký duchovní proud v rodině funguje
14 viz. [ANTR]
15 „božská matematika“
16 Koneckonců i teologie používá termínu „ekonomie“ ve vztahu ke spáse člověka.
17 Opět poznámka z teologie: Takovouto dokonalost vztahů lze pozorovat pouze ve vztahu Bůh - člověk, kde Bůh je chápán jako „vždy znovu investující“ do člověka.
18 [TEOL], s. 8
19 [PED2], s. 27
20 [PED4], s. 17-22
21 Ač by to tak mohlo vyznít, nejsem zastáncem společných či blízkých domácností prarodičů a rodičů. Snad právě naopak. Ale jedná se mi spíše o prarodiče v postproduktivním věku, kdy pro jejich nemohoucnost je nutné je zaopatřit. Ideálním „zaopatřovacím ústavem“ je a musí být nutně rodiny vlastních dětí.
22 [ANTRFIL], s. 113
23 k jejímž ideálům směřoval např. J. J. Rousseau.}

Seznam literatury:

[PED1] GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. 1. vyd. Olomouc:HANEX, 1997 231 s. ISBN 80-85783-20-7.
[PED2] KLAPILOVÁ, S. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Olomouc:Univerzita Palackého, 2000. 63 s. ISBN 80-7067-669-8.
[PED3] POSPÍŠIL, Jiří. Nástin teorie vzniku evropské výchovné kultury. PdF UP, 2000 (k dispozici u autora)
[PED4] SMAHEL, Rudolf. Duševní vývoj a duchovní zrání dítěte. 2. vyd. Olomouc: MCM, 1997. 133 s.

[ANTRFIL] PELCOVÁ, Naděžda. Filosofická a pedagogická antropologie. 1. vyd. Praha: KAROLINUM, 2000. 201 s. ISBN 80-246-0076-5.
[ANTR] POSPÍŠIL, Jiří. Člověk a lidství. CMTF UP, 2000 (k dispozici u autora)

[FIL1] GEHLEN, Arnold. Lidská přirozenost a instituce. In: Konzervativní myšlení, Proglas, 1993. č. 4. s. 4-9
[FIL2] PLATÓN. Symposion. 3. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1994. 80 s. ISBN 80-85241-31-5.
[FIL3] PLATÓN. Ústava. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 359 s.ISBN 80-86005-28-3

[TEOL] BALTHASAR, Hans Urs von. Cesty k ujasnění. 1. vyd. Brno:CDK, 1998. ISBN 80-85959-17-8.

[PUB1] BBC. Male Couples Could Conceive a Child. In: Lidové noviny, 2000. č. 239. s.19.