Recenze - Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990

Pavel Neumeister

 

URBÁŠEK, P. PULEC, J. a kolektiv. Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2003. 383 s.

ISBN – 80-244-0594-6

 

Když se mi do rukou dostala publikace s názvem Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990, sliboval jsem si podle složení autorského kolektivu i podle vzhledu knihy, že dějiny olomoucké university konečně získají podobu, ve které budou shrnuty a doplněny starší poznatky a budou prezentovány v podobě důstojné tématu knihy.

Tato publikace  překračuje všechna očekávání, se kterými čtenář k dějinám univerzity, respektive univerzit, přistupuje. Jak autoři poznamenávají v úvodu, byl základem celého díla grantový projekt s názvem „Dějiny univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990“. Záměrem grantového projektu, na kterém se podíleli autoři jak z olomoucké univerzity (PhDr. Pavel Urbášek jako vedoucí celého projektu a PhDr. Karel Konečný CSc.) tak z univerzity brněnské (PhDr. Jiří Pulec a PhDr. Jiřina Kalendovská), bylo podat ucelený přehled vývoje obou nejstarších moravských univerzit na základě archivních materiálů.

Vydání knihy na podzim roku 2003 předcházel seriál z dějin olomoucké univerzity, který otiskoval PhDr. Urbášek v Žurnálu UP. Ve stejném časopise vyšel také v době vydání knihy rozhovor s PhDr. Urbáškem, který přiznal určitou nedotaženost celého projektu, kdy byl projekt „Dějiny univerzitního školství“ zúžena na „Kapitoly z dějin“. Vím, že tato nedotaženost projektu není způsobena nízkou erudicí či nedostatečným zkoumáním archivních materiálů, ale spíše rozsáhlostí celého tématu. V rámci své práce se autoři zaměřili na archivní prameny z fondů ministerstva školství a z fondů Ústředního výboru KSČ a z mnoha dalších zdrojů. Postavili tak záměrně jmenovanou publikaci na odpovědné a přesné práci s archivními materiály, méně se opíraly o subjektivní a často i nespolehlivá svědectví pamětníků, čímž se výrazně odlišiliod starších publikací věnovaných dějinám univerzity.

Jejich cílem totiž bylo nejen popsat historické změny, kterými olomoucká a brněnská univerzita v letech 1945 až 1990 prošly, ale především zasadit tento historický vývoj do širšího politického a právního kontextu, zdůraznit vliv politických změn na rozvoj universitního školství.

Mám-li recenzovat tuto publikaci, jen velmi těžko mohu usvědčovat autory ze omylů či zanedbání některých faktů. Mohu pouze konfrontovat vlastní očekávání s koncepcí autorů knihy. Proto je nutné si položit otázku, zda je kniha skutečně „nedotažená“, či lépe, zda bylo skutečně dosaženo vytčeného cíle celého grantového projektu. Zde je nutné přiznat, že pokud se autoři v grantovém projektu zaměřili na téma „Dějiny univerzitního školství“, měli nejprve  reflektovat všechny důležité významy  samotného pojmu univerzitní školství. Na základě archivních pramenů z fondů správních orgánů skutečně velmi hodnotně zpracovali dějiny univerzitního školství po jeho organizační stránce. Popsali velmi obšírně univerzitu jako organizaci, tedy jako konkrétní sociální  útvar, kde probíhá koordinovaná aktivita – vědecká a vzdělávací činnost - založená na dělbě práce a uznání hierarchie autority směřující k určitému cíli. Podali soubor faktů o vzniku či obnově olomoucké a brněnské univerzity, jejich poúnorovém vývoji, proměně jednotlivých fakult, o mocensko-politických procesech ovlivňujících vztah státu a univerzit. Zvláště pak kniha, v některých svých částech akcentuje vliv komunistické ideologie na univerzity, popisuje jejich postupnou bolševizaci, podává důkazy o fungování akčních výborů, zaznamenává i několik osobních tragédií z toho vzešlých.

Autoři však, možná na úkor předcházející stránky, poněkud zanedbali druhou stránku univerzitního školství – stránku institucionální. Univerzita totiž není pouze soubor lidí (učitelů a studentů), ale také souborem konkrétních činností vzdělávacího působení a vědecké práce. Mezi lety 1945 – 1990 se neproměňovalo jen působení tehdejšího establishmentu na univerzity, nepracovaly pouze akční výbory a prověrkové komise, nebyli jen přijímání či vylučování studenti, zaměstnávání a propouštěni učitelé. Ve jmenovaných letech se na obou univerzitách také a podle mého názoru především přednášelo, vedly se semináře a cvičení, byly zaváděny nové metody výuky na univerzitách. Mnoho významných vědců z obou univerzit dosáhlo mnoha pozoruhodných vědeckých objevů v mnoha disciplínách, mnoho minulých studentů se stalo významnými vědci, kteří rozvíjejí českou vědu. Přestože se v rámci knihy autoři věnovali i této stránce, považuji podané informace za poněkud kusé.

Je otázkou, co bylo hlavním záměrem této knihy, lépe řečeno, komu je tato kniha určena. Je-li určena širší studentské veřejnosti, pak skutečně podává v některých oblastech jen základní informace. Jen stěží se z ní však student dozví, jaká je geneze jeho studijního oboru na této univerzitě, jaké významné osobnosti daného oboru zde působily, jak byl daný obor koncipován a přednášen, jaké nové názory na vzdělávací praxi na univerzitách byly uváděny do praxe. Spíše se v některých pasážích knihy dozví, kdo na univerzitě spolupracoval s komunistickým režimem, kdo nespolupracoval a byl perzekvován, kdo musel z politických důvodů univerzitu opustit, kdo naopak ze stejných důvodů dosáhl kariéry. Pak je ovšem otázkou, komu jsou tyto informace určeny.

Očekával jsem, že vydáním knihy kolektivu autorů pod vedením PhDr. Pavla Urbáška vznikne reprezentativní přehled dějin nejstarších moravských univerzit. Přehled, který podá každému zájemci informace o nejvýznamnějších osobnostech univerzit, o nejdůležitějších proměnách univerzit, ale také o koncepčních změnách jednotlivých studijních oborů za uplynulých 45 let. Tyto údaje však kniha zpracovává nedostatečně, jakoby na úkor politickomocenské složky dějin.

Jestliže jsem na počátku této recenze napsal, že uvedené kniha skutečně přesahuje veškerá očekávání, se kterými jsem k ní jako čtenář, podle mého názoru docela zasvěcený do novodobých dějin olomoucké univerzity, přistupoval, nezbývá mi, než na tomto tvrzení i na jejím závěru trvat. Neočekával jsem totiž v podobné publikaci tak ostrou rétoriku. Domnívám se totiž, že při zpracování dějin předcházejícího období je nutné postupovat citlivě, snažit se chápat jednání lidí v kontextu dané doby, a nikoliv být jejich nesmlouvavým žalobcem a soudcem.