Recenze
František Bakule: enfant terrible české pedagogiky
Marie Beníčková
FAUCHER, François. František Bakule: enfant terrible české pedagogiky. 1. vyd. Praha:
Portál, 1999. 120 s. ISBN 80-7178-305-6.
Ne náhodou se mi tato kniha
dostala do ruky jakožto studentce speciální pedagogiky a hudební výchovy. Záměr byl nasnadě. Jak již
vypovídá její název, popisuje portrét Františka Bakule, jeho život a dílo.
Jedná se o neobyčejného pedagoga, který se zapsal mezi vynikající osobnosti
české pedagogiky jako průkopník nové výchovy, učitel a vychovatel tělesně
postižených dětí, zastánce společné výchovy postižených dětí a mravně
ohrožených dětí a především jako zakladatel pěveckého sboru Bakulovi zpěváčci,
jemuž se dostalo velkého uznání ve Francii, USA, Německu a dalších zemích.
Přestože učinil z výchovy umělecké dílo, nedostalo se mu takové podpory,
jakou by si právem zasloužil.
Kniha nezačíná úvodem, jak
je typické, ale předchází mu souhrn dat, která zachycují život a dílo Františka
Bakule. Data zachycují jeho narození, studia, první působiště, ve kterých začal
uplatňovat svou snahu naučit se vyučovat, založil žákovský časopis, knihovnu a
svůj první pěvecký sbor. Důležitým datem je rok 1912, kdy se Bakule setkává
s prof. Rudolfem Jedličkou, známým ortopedem, který mu nabízí místo
učitele postižených dětí. Rok nato Bakule toto místo skutečně přijímá, své
pedagogické myšlenky začíná uskutečňovat v praxi. Po vyhlášení
nezávislosti a vzniku Československé republiky v roce 1918 následuje jeho
propuštění z Jedličkova ústavu. František Bakule odchází společně
s několika dětmi a přestože se ocitají na ulici, dál pokračuje ve své
práci na společné výchově postižených a zdravých dětí. Pomoc přichází od
amerického Červeného kříže v podobě financí, Bakule získává vilu
s pozemkem, pracuje na stavbě nového ústavu a současně na plánu reformy
vzdělávání. Data 1923 až 1930 zachycují Bakulův pěvecký sbor a jeho cestu do
Spojených státu a zájezdy po Evropě jako úspěšné diplomatické mise. Významný je
koncert v Carnegie Hall, potom v Bílém domě, setkání
s prezidentem Hardingem a přátelství s prezidentem Tomášem G.
Masarykem, který se živě zajímá o Bakulovo působení. Další data uvádějí VI.
kongres radiologie v Praze, 1. sjezd čs. učitelstva a přátel školství
tamtéž, významné sjezdy Mezinárodní ligy pro novou výchovu, kterých se Bakule
účastnil v Heidelbergu a Locarnu, VI. mezinárodní kongres o kreslení,
umělecké výchově a užitém umění v Praze, kongresy o umělecké výchově
v Paříži. Bakule se na těchto shromážděních prezentoval buď svým sborem
nebo vlastními přednáškami o své pedagogické metodě. Nelze pominout ani data,
jež popisují hospodářskou krizi, úmrtí Tomáše G. Masaryka, německá vojska
okupující Prahu nebo únorový převrat roku 1948. Na sklonku života roku 1955
Bakule uzavírá manželství s Miluškou a 15. ledna 1957 František Bakule
umírá.
V úvodu autor velmi
výstižně představuje Františka Bakule jako ve světě uznávaného a u nás
opomíjeného představitele a průkopníka hnutí nové výchovy v první polovině
dvacátého století. Jeho život a dílo vidí jako zápas bohatý na různé události,
určovaný do značné míry politickým a hospodářským vývojem v Čechách.
Ukazuje ovzduší procesů, poprav, vzpour a
životní podmínky, ve kterých se František Bakule dožívá osmdesáti let.
Připomíná, že za celý jeho život mu bylo dopřáno prožít ve svobodné zemi
pouhých dvacet tři let. Přes všechny tyto zvraty doby přistupoval Bakule ke své
pedagogické práci s optimismem a věřil, že se mu podaří prosadit
vzdělávací systém, který povede k vybudování lepšího světa. François
Faucher nezapomněl na několik názorů významných osobností té doby, které vidí
Františka Bakule jako „zosobnění pedagogického génia“. Dál se autor věnuje
velmi stručně jeho životní dráze od vesnického učitele, jež zpochybnil
dosavadní metody vzdělávání, začal úspěšně využívat zásad „volné výchovy“ a pro
své žáky se stal spolupracovníkem a rádcem než pouhým učitelem, pokračuje jeho
činností v Jedličkově ústavu, vyloučením z něj a budováním ústavu
vlastního. Připomíná jeho myšlenku o společné výchově dětí zdravých a
postižených, založení pěveckého sboru, který je nadšeně přijímán obecenstvem po
celém světě. Malé zastavení je u Bakulova ústavu, jež se stal křižovatkou
různých myšlenkových směrů, o čemž svědčí i hojné návštěvy ze stran
vychovatelů, filozofů, básníků, hudebníků a malířů. Také poukazuje na tři
Bakulovy rukopisy, které se ovšem nikdy nedočkaly vydání: Chudé děti, Bakulův pěvecký sbor a Na Malé Skále. Z jeho úvah se nám dochovaly dva zápisníky
s texty přednášek, dva ze tří nevydaných rukopisů, pedagogické eseje,
osobní svědectví některých jeho žáků zachycená na film, jedna kritická studie
Bakulových pedagogických metod, důležitá sbírka novinových výstřižků
z několika zemí zachycující úspěchy Bakulova pěveckého sboru a téměř úplná
sbírka nahrávek Bakulových zpěváčků. V závěru Faucher poukazuje na jeho
výchovu vycházející z osobnosti. Bakule se neřídil žádným systémem,
uskutečňoval instinktivní pedagogiku vyžadující schopnost dokonalé
přizpůsobivosti i v podmínkách, které se nedají předvídat. Opíral se
především o hodnoty mravní a v pedagogice ho tento postoj přivedl
k tomu, že učinil z výchovy umělecké dílo.
Kniha je obecně rozdělena na
dva celky. Tím prvním je Život a dílo
tohoto geniálního pedagoga. Zachycuje jeho první léta po narození na statku v Lidmovicích,
nesmazatelný vliv a šlechetnost rodičů na jeho laskavost a cit pro
spravedlnost, sebevědomí a nezávislost. Bakule objevuje, že ho přitahuje
poslání povolání učitele a začíná svou pedagogickou dráhu, na které se projeví
jeho rebelantské chování.
Další kapitola vypovídá o
jeho působení ve funkci venkovského učitele. Popisuje čtyři působiště a
vyvstalé problémy vycházející z nového Bakulova přístupu.
V kapitole Bakule a postižené děti se setkává se známým
chirurgem a ortopedem prof. Rudolfem Jedličkou, který mu nabízí práci
s postiženými dětmi. Bakule nabídku přijímá, ale nejprve se rozhodne
navštívit podobně zaměřené ústavy v Německu, odkud si odnesl silné dojmy.
Poté nastupuje jako ředitel do Jedličkova ústavu, na starosti má dvanáct dětí
s různými motorickými vadami a jedno dítě mentálně zaostalé. Začíná
přemýšlet, jaký druh vzdělání poskytnout postiženým dětem. Staví na životě
samém, vychovává k samostatnosti a mění život domova. Děti si přestávají
hrát a pracují, třída je přeměněna na skutečnou dílnu. Po vypuknutí války se věnuje soužití a společné výchově
dětí a válečných invalidů. V závěru této části je Bakule sesazen
z funkce ředitele.
V kapitole Tuláci se
ocitá na ulici společně s Lídou –
jeho blízkou spolupracovnicí, dvanácti postiženými dětmi a ještě dvěmi dalšími
spolupracovnicemi a přemýšlí o zbudování vlastního ústavu. Pomoc přichází od
amerického Červeného kříže, který jim uděluje čestnou cenu ve výši 25 000
dolarů a „Bakulata“ přestávají být tuláky.
Kapitola Nový ústav popisuje
Bakulův sen založit vlastní ústav, který se stává skutečností.
Následuje kapitola Sbor
Bakulových zpěváčků, v níž je ukázáno, jak se Bakule proslavil u
veřejnosti především svým pěveckým sborem. A to nejen ve své vlasti, ale i mezi
účastníky různých pedagogických kongresů, kam se svým sborem zavítal, a konečně
i u širokého publika různých zemích, kam byl sbor pozván. Bakule dirigoval své
zpěváky na více než 3 300 koncertech a jejich úspěch přispěl ke zlepšení
diplomatických vztahů mezi zeměmi. Podrobně jsou popsány zájezdy do Spojených
států, Drážďan, Heidelbergu, Dánska, Locarna, Maďarska a Francie, které je
věnována samostatná kapitola František Bakule a Francie uzavírající první
celek. Jí předchází kapitoly Poslední roky a Bakulův přínos, kde se hovoří o
jeho poslání. František Bakule zasvětil svůj život svým žákům, věnoval jim
veškerý svůj volný čas a zřekl se i osobního života. Zásadně přebudoval vztahy
mezi učitelem a žáky, ve své výuce vyhradil hlavní roli hudbě a umění obecně a
také ručním pracem. Jeho metoda „zavřených očí“ je velmi originální, jeho
metoda nácviku sborového zpěvu nemá obdoby a cvičeními v praktické
psychologii patří k pedagogické avantgardě.
Druhý velký celek
s názvem Texty odpovídá svému
názvu. Obsahuje úryvky z jeho přednášek, jež jsou často popisem situací,
kterým musel čelit a ze kterých vyvozuje nějakou úvahu. Místo rozvíjení teorie
nám vypráví příběh. Dále zde najdeme úryvky z jeho rukopisů a přednášek
seřazených podle témat, výňatky ze zápisků Lídy Durdíkové, svědectví jeho současníků
a také úplné znění přednášky, kterou Bakule přednesl v Paříži v roce
1947 a která byla pravděpodobně jeho přednáškou poslední.
Čtenáři získají informace o
jeho netradičních metodách, vyučování, o výchově uměním, průkopnické hudební
výchově a globální metodě zpěvu. Přednáší o postižených dětech, popisuje jejich
portréty. Život v Jedličkově ústavu doložila ve svém deníku Lída
Durdíková.
Po přečtení této knihy jsem
plně pochopila její název. František Bakule byl skutečně nekonvenčním
pedagogem jednající v rozporu se
společenskými zvyklostmi. Láskyplný pedagog, který je absolutně oddán dětem a
jejich výchově. Na svou dobu vykonal maximum a ještě ji předstihl. Obohatil
dětské životy, naučil jednat děti bez komplexu méněcennosti, aby se mezi ostatními
cítily jako osobnost. Překonal vzdálenost mezi myšlenkou a jednáním a přešel od
teorie k praxi.
Kniha je nesmírně čtivá a
zároveň poučná. Jakožto učitelku hudební výchovy mě kapitola věnovaná mému
oboru nezklamala, ba naopak mnohé jsem se naučila. Smutné je jen to, že nelze příliš Bakulovy metody využívat ve
výuce, jelikož k tomu naše školství nedává prostor. Kniha je užitečná
především pro učitele i studenty pedagogických oborů vysokých škol a vyšších a
středních pedagogických škol, a také pro speciální pedagogy i ostatní
učitele.
______________________________________________________________________
Autorka:
Marie Beníčková
PdF UP Olomouc, V. ročník, Pg – Hv