Škola je institucí, která má za svůj primární úkol všestranný rozvoj jedince. V pedagogické praxi se často setkáváme s problémy souvisejícími s adaptací dítěte, případně mladého člověka, na novou školu, novou odpovědnost, vztahy apod... Je nutné pro harmonický rozvoj člověka, aby v každém období svého vývoje zakoušel svou zařazenost do společnosti, své místo, uplatnění - zkrátka osobní potřebnost a prospěšnost. Celý proces výchovy má dvě maxima: dovršení individuace¹ a socializace². Tento článek se týká především toho období vývoje, ve kterém již je mladý člověk plnoletý podle zákona a graduje proces osamostatňování ve společnosti.

Dne 4. 4. 2000 vešel v platnost zákon 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Fakt, že přinesl nám všem celou řadu výhod, je bezesporný. Ukázalo se ovšem, samozřejmě na extrémním případě, že odkryl ve společnosti jeden z dosud poněkud zakrytých pedagogických jevů, kterým je osobní zodpovědnost za prospěch ve škole.

V reportáži pořadu Televizní noviny na TV Nova byl prezentován případ, kdy osmnáctiletý syn zakázal třídnímu učiteli podle výše zmíněného zákona poskytnout informace o svém prospěchu vlastním rodičům. Chápu, že tento případ je poněkud nadnesený, ale poukazuje na skutečnost umění vlastního osamostatnění.

Jestliže problém dokáže vykrystalizovat až do formy zákonného střetu, ukazuje zcela jasně na nevyjasněnost vztahů rodičů s mladým člověkem. Domnívám se, že je nutné, aby již dítě na základní škole bylo vedeno k hlubší odpovědnosti. Je velmi pěkné, když škola k takovéto odpovědnosti vede, ale je nutné také spolupracovat s rodiči. Ti by si měli uvědomovat, že nejsou jedinými zodpovědnými a včas přesouvat svou odpovědnost na bedra dítěte, které po ní přirozeně touží.

Rodina je konzistentní, jestliže spory o individuální odpovědnost umí řešit “pod pokličkou“. V takovéto rodině je dítě a později mladý člověk zcela přirozeně veden k odpovědnosti za tuto svou rodinu. Díl odpovědnosti za tvorbu prostředí a vztahů vzniká tam, kde se o tomto prostředí hovoří a kde se diskutují a zvažují vzájemné vztahy. Rodiče v diskusi se svými dětmi zcela zřejmě poznávají jejich schopnost formulovat svá stanoviska, začínají přijímat pozitivně fakt, že dítě již nemá za vzor pouze je, ale připouštějí, minimálně k diskusi, i názory učitelů, osobností a dalších... Z formulací svých dětí jednoznačně vidí jejich posun a schopnost kriticky uvažovat. Z toho vyplývá i radostné přenechání odpovědnosti s důrazem na osobní uvažování a kreativitu dítěte. Dítě v této situaci je naopak potěšeno záplavou důvěry a o to více je motivováno úkol zvládnout. Jestliže existuje v rodině přiměřená úroveň komunikace, pak individuální odpovědnost přichází touto přirozenou a krásnou cestou. Ve škole platí velmi podobná pravidla mezi učitelem a žákem, ovšem na poněkud jiné šírší úrovni.

Jestliže ovšem rodinná komunikace vázne, je zřejmé logické vyústění ve spor. Spor o míru osobního a společného. Malý člověk se cítí být hlídán, střežen a snad i manipulován. Reaguje proto tím větší snahou vymanit se z područí a působí dojmem odcizenosti. Rodič, který nekominikuje vztah se svým dospívajícím potomkem, je šokován jeho náhlým návalem individuality a ve snaze poskytovat ochranná křídla zachází mnohdy do extrému přehnané péče a starostlivosti. S mladým člověkem, zvláště v období puberty, pak hovoří formou rozkazů, protože nic jiného nefunguje!, což je přesně voda na pubertální individualizační mlýn. Vzniká nesmiřitelný rozpor, často urovnatelný pouhým popovídáním si. Ovšem jak si můžou povídat, když se prakticky neznají?

Problém alienace, odcizení, působí v důsledcích například to, co jsme mohli pozorovat ve zmiňované reportáži. Syn použije proti matce zákon, čímž si doma jistě vysloužil velkou pochvalu a porozumění, na což reaguje mávnutím ruky a rozvázáním veškerých snah vedoucích k dialogu. Bulvár nad bulvár. Reportéři si opravdu nemohli najít lepší sousto. Samozřejmě, že na vině jsou všichni kolem, jen ne rodiče a syn.

Důsledky alienace v rodinách bývají často tragické. Až po letech k sobě děti a rodiče nacházejí společnou cestu, případně ji nenaleznou nikdy.

Období individuace vrcholí na přelomu puberty a postpuberty ( příp. adolescence). Na konci tohoto období obvykle dosahují mladí lidé hranice dospělosti stanovené zákonem. Domnívám se, že chodit v tomto věku pravidelně na rodičovské schůzky a obcházet učitele s poznámkovým bločkem na zapisování známek je ze strany rodičů přinejmenším nevhodné. Otázku lze položit i takto: mají vůbec třídní schůzky v tomto období ještě smysl? Jistě pro někoho ano, pro někoho ne. Podstatné je, že ať již rodič na “třídnice“ v tomto věku potomka jde či nikoli, nemůže vyvolat problém při zdravě vyvíjeném vztahu.

Poznámky

Seznam literatury:

[1] BREZINKA, W. Filosofické základy výchovy. 1. vyd. Praha: ZVON, 1996. 213 s. ISBN 80-7113-169-5.
[2] ČÍŽKOVÁ, J. Přehled sociální psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 181 s. ISBN 80-244-0150-9.
[3] ČÍŽKOVÁ, J. Přehled vývojové psychologie. s. 108 - 109. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 175 s. ISBN 80-7067-953-0.
[4] SMAHEL, R. Duševní zrání a duchovní vývoj dítěte. s. 101 - 116. 1. vyd. Olomouc: MCM, 1997. 133 s.