Problematika náboženské výchovy by měla být součástí výuky na běžné základní škole. Nemám zde na mysli propagaci náboženského světonázoru, ale výchovu k morální zodpovědnosti a toleranci k náboženskému myšlení. Především osnovy občanské výchovy zmiňují náboženskou výchovu jako důležitý prostupující element výuky na druhém stupni ZŠ. Domnívám se ale, že náboženské výchově na tradičních základních školách není věnován dostatečný prostor. Některé učebnice občanské výchovy schválené MŠMT se vůbec problematice náboženské výchovy nevěnují a některé jí věnují jen okrajovou pozornost.

Vzhledem k potřebám české společnosti v rámci výchovy k náboženství cítím potřebu zaměřit pozornost především na problematiku všeobecné výchovy k toleranci a specificky v kontextu náboženství – k toleranci vůči jinému světovému názoru. Náboženská výchova však musí nutně upozorňovat i na nebezpečí extrémní či manipulativní religiozity, jenž bývá ve výukových materiálech často opomíjena. Jednu ze světlých výjimek tvoří učebnice občanské výchovy zpracovaná PaedDr. Marií Hrachovcovou a kolektivem pedagogů PdF UP, která problematice náboženských sekt věnuje celou jednu podkapitolu v učebnici pro 9. ročník ZŠ.

V průběhu pedagogické praxe jsem dostala příležitost pracovat především s osmými a devátými ročníky, jinými slovy s dospívajícími pubescenty. Již během krátké třítýdenní praxe, kdy jsem kromě výuky měla možnost hovořit s pedagogy o žákovských problémech, jsem mohla pozorovat příklady žáků, kteří byli organizováni v nějaké sektě. Učitelé se mi někdy svěřovali, že nevědí, jak s takovýmito žáky jednat. Tvrdili, že se této problematice na základních školách nevěnuje dostatečná pozornost a že se problém náboženského extrémizmu většinou chápe jako problém starších žáků a na základní školy že zatím nezasahuje. Proto jsem byla podnícena začít se touto problematikou zabývat a sledovat možnosti řešení takovýchto školních situací. Zájem mladistvých o sekty je často spojen s problematikou hledání vlastní identity, která pubertu a adolescenci ve zvýšené míře doprovází. Petr Macek k tomuto problému říká: "I když nelze problém vlastní identity zúžit pouze na období dospívání, je pravdou, že řada autorů ho považuje za akutní právě v této fázi vývoje."

Hledání vlastní identity může provázet spousta negativních až extrémních projevů, pokud dospívající není výchovně veden správným způsobem. Výchova takového člověka by měla brát v úvahu, že jedinec prochází náročnou vývojovou etapou, fyzické vyzrávání značně převyšuje nad psychickým a sociálním. Proto by se vychovatel (ať již rodič či školský pedagog) neměl uchylovat k příliš autokratické výchově, měl by mít smysl pro pochopení a snažit se vžít do pocitů dospívajícího. To samozřejmě ale na druhé straně neznamená ignorovat dlouhodobé výkyvy v chování a jednání. Je potřeba umět rozlišovat a nacházet optimální řešení v konkrétních situacích.

Optimální výchovné působení v rodině a ve škole je tedy základem pro zdravý psychický a sociální rozvoj školáka. Nelze však říci, že sekta by přitahovala pouze dospívající s disharmonickým rodinným prostředím, i když tato okolnost k přitažlivosti sekt značně přispívá, jak také potvrzuje článek v časopise Děti a my. Autorka článku je přesvědčena, že dospívající se stávají snadným terčem útoku sekt především z důvodu jejich nedostatečné informovanosti a z dětství přetrvávající naivity. Pokud je jejich psychická labilita ještě umocněna disharmonickým rodinným prostředím a nevyrovnanými vztahy ve škole (ať již vůči spolužákům či učitelům), je nasnadě, že takový pubescent v sektě bude hledat bezpečí, únik před světem a emocionální seberealizaci. PhDr. Helena Chvátalová upozorňuje na nebezpečí sekt především v souvislosti s přelomem tisíciletí, kdy se očekával nárůst takových organizací. Jaroslav Hynek – pracovník Centra pro prevenci v oblasti náboženských sekt v Olomouci - však podotýká, že k takovémuto “boomu” sekt naštěstí v přelomu tisíciletí nedošlo, i když byl odborníky vskutku očekáván.

Psychiatr MUDr. Prokop Remeš pracuje v psychiatrické léčebně v Bohnicích a úzce spolupracuje se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů (SSSNNS). Tvrdí, že stěžejním problémem toho, že se dítě dostává do sekty, je konflikt generační. Mladý člověk touží, aby ho rodiče brali jako dospělého, a je svým způsobem tragedií, když se k němu rodiče naopak chovají stále jako k dítěti, a hodnotí v podstatě z rodičovské pozice to, co by s nimi rád dospěle prodebatoval. Často pak pubescent vstupuje do sekty z důvodu, že je tam respektován jako dospělý a jde v podstatě o projev revolty vůči hyperprotektivní výchově rodičů. To, že fakticky vyměňuje jednu autoritu za druhou, nevnímá, protože sekta se k němu nechová jako k dítěti, ale jako k dospělému. Samozřejmě ho ovládá naprosto dokonale, ale formální stránka rodičovského přístupu tam není.

Jak se tedy zachovat v případě, když pedagog zjistí, že nějaký jeho žák je členem sekty? Samozřejmě by měl celou záležitost nejdříve konzultovat s jeho rodiči a zjistit, jak se k této problematice staví jeho rodina, pokud vůbec o svém dítěti tuto informaci ví. Když rodina projeví zájem o spolupráci, je vhodné jim doporučit konzultaci v nějakém středisku, které se zabývá prevencí v oblasti sekt. Jedním z nejznámějších je právě již zmíněná Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů se sídlem v Praze. V Olomouci působí pří Y.M.C.A organizace CPoNS (Centrum pro prevenci v oblasti náboženských sekt) a pomoci mohou i pedagogicko-psychologické poradny.

Co se týče učitele, ten by rozhodně takový případ neměl řešit před plénem celotřídního kolektivu, nýbrž vést se žákem nevtíravý osobní dialog, kde může zjistit o žákově přesvědčení více informací, a tak problém lépe diagnostikovat. Může se stát, že rodiče budou k závislosti svého dítěte na sektě lhostejní. V takovém případě je jen na učiteli možnost žákovi z této závislosti pomoci. Důležitou roli v takovém případě bude hrát navázání osobnějšího a důvěrnějšího kontaktu se žákem, projev porozumění jeho problémům a snaha pomoci mu jeho problémy řešit. Samozřejmě, že i učitel by se v takovém případě měl obrátit na nějaké středisko prevence působení náboženských sekt a požádat o odbornou radu.

Bohužel, nejhorší variantou zůstává situace, kdy v sektě není samotný dospívající člověk, ale i celá jeho rodina. V takovém případě má pedagog značně svázané ruce a často nemůže problém žádným způsobem řešit. Proto zůstává jediným osvědčeným způsobem vhodná a včasná prevence v této oblasti. V dnešní době již na základních školách fungují poradny, které disponují odborníky v oblasti drogové prevence. V otázce prevence proti působení náboženských sekt zatím na základních školách nebylo takového pokroku dosaženo. Myslím si, že zaměstnání odborníka v této oblasti by bylo pro základní školy příliš nákladné a proto asi zůstane minimálně na určitou dobu hudbou budoucnosti. Proto vidím takový význam v působení třídních učitelů a učitelů občanské výchovy, kteří by měli nést plnou zodpovědnost za dostatečnou informovanost svých žáků v problematice náboženských sekt, jejich projevů a následků členství v takovýchto organizacích. Pedagog by ale také neměl opomíjet výchovu k náboženské toleranci, a to i k těm, kteří již jsou v nějaké sektě či extrémistické náboženské skupině organizováni. Měl by být schopen vysvětlit žákům, že tolerance k jinému názoru je základem pro fungování demokratické společnosti.

Použitá literatura:

1. Chvátalová, H. Tiché nebezpečí sekt. Děti a my. 2/2000
2. Macek, P. Adolescence – rodové stereotypy a problém identity
Psychologie dnes. 9/1998