Teologické a filosofické aspekty problematiky náboženské svobody

1. Úvod

Náboženská svoboda a tolerance je jednou z priorit každého společenství a organizece lidí toužících po míru na světě, který není možný bez míru mezi náboženstvími. Předkládaná práce si neklade za cíl být kritikou, ale spíše zamyšlením se nad problémem lidské svobody, jejích determinantů, pramenů, ale i zneužití. Náboženská svoboda, jež je využitím svobody srdce „par excellence“, je také nejhlubší odpovědí na konstituci člověka a nejvážnějším a nejdůstojnějším vyjádřením člověka vůbec.

Deklarace II. vat. koncilu Dignitatis humanae (dále DH) - o náboženské svobodě, je náplní závěrečných úvah nad „filosofií a teologií svobody“ přednesených v této práci. Vyjádření o nároku člověka na svobodnou volbu náboženství je podle mého názoru jednou z velmi zásadních pozitivních změn v katolické církvi, jež přinesl zmiňovaný koncil.

Věřím, že akceptací skutečností uvedených v DH dojde ke všeobecnému usmíření a k prohloubení tolik potřebného ekumenického dialogu jak v rámci křesťanských denominací, tak v rámci světových náboženských hnutí.

2. O samotném pojmu svoboda

Nežli se začnu podrobněji zabývat otázkou svobody člověka a z ní vyplývající svobody k volbě náboženství, pokládám za důležité položit na první místo své úvahy otázku po obsahu pojmu svoboda.

Svoboda je stav, ve kterém se nachází ten, jež může učinit všechno, po čem touží. Dle lidských představ je taková svoboda možná pouze Bohu, což je fakt o němž bezesporu svědčí rozum každého z nás, ať již v existenci Boha věří či nikoli. Chceme-li tedy hovořit o svobodě v našem lidském smyslu, není možno myslet svobodu absolutní, nýbrž svobodu k nečemu.

Svoboda k něčemu je potence jakéhokoli rozumného bytí k uskutečnění skutku.

Nahlédneme-li podrobněji na předchozí definici, zjistíme, že konečný skutek není svobodou nikterak determinován. V daném případě je irelevantní, zda dotyčné rozumné bytí skutek učinilo, ale že jej mohlo učinit. Ono moci (posse) je základním předpokladem svobody. Potestas - možnost je podle mého názoru z hlediska svobody podstatně důležitější než skutky. Podstatnou otázkou předchozí definice zůstává vymezení rozumného bytí. Filosoficky chápáno, nelze pojmout do této skupiny nic a nikoho jiného než člověka. Člověk je místem, v němž se zračí ona svoboda ke skutku³. Teologicky chápáno lze k člověku přiřadit i jiné bytosti⁴ a především Boha. Konkrétní svoboda ke konkrétnímu skutku ovšem zaniká jeho uskutečněním. Uvedu-li příklad: jsem potenciálním řidičem auta a mám svobodu se jím stát nebo nestát. Jakmile se jím ovšem stanu, ztrácím svobodu stát se řidičem auta, protože jím jsem. Příklad druhý: mám potenci stát se příslušníkem té či oné církve. Jakmile se jím stanu, ztrácím svobodu se jím stát protože jím jsem. Přestat jím být již znamená jinou svobodu, svobodu k něčemu jinému.

Svoboda tedy existuje do doby konečného rozhodnutí se pro něco. Je třeba si také uvědomit, že když odmítnu naplnit nějakou potenci, svoboda se neruší. V dokumentu Dignitatis humanae [5] je podle mého názozu k problematice náboženské svobody zaujat výše nastíněný postoj. Koncil rozlišuje dvě maximy⁵:

1. nikdo nesmí být nucen
2. nikomu nesmí být bráněno.

V těchto maximách je vyjádřen postoj člověka žijícího dosud v potenci připojit se k tomu či jinému náboženství. Systém možnosti je naplňován uprostřed těchto dvou hranic, tedy ve středu svobodného rozhodování.

Při uskutečnění rozhodnutí pro některý z náboženských systémů však již svoboda rozhodování zaniká, což si není třeba představovat nijak drasticky, jelikož samo vzdání se svobody ve prostřed něčeho je metasvobodou, chceme-li svobodou svobody. Metasvoboda člověka je konstituována spolu s jeho bytím jakožto interní vlastnost, jež bytostně otvírá možnost k posouzení vlastních skutků v ní učiněných. Tato metasvoboda je místem uskutečnění rozhodnutí ke vzdání se svobody ve prospěch něčeho. Písmo toto místo nazývá srdcem.

3. Bůh a jeho svoboda

Mikuláš Kusánský⁶ nazývá Boha velmi příznačně jako posse ipsum, tedy bytím jež je možností samou. Tato snaha o uchopení Boží podstaty z jeho všemohoucnosti je příznačná právě pro dobu renesance. Důraz na potestas Dei absoluta nebyl v žádném případě bezdůvodný. Na světlo totiž přišla otázka po hlubším hledání Boží svobody a její konfrontace se svobodou člověka. Je-li totiž člověk obrazem Boha⁷, pak je obrazem i jeho svobody, která musí existovat v plné míře.

Svoboda absolutní, potestas absoluta, je vlastnost, jež vyplývá z lidské představy o božství, jež se snaží uchopit rozumu nedostupnou skutečnost, že mezi jednotlivými vlastnostmi Boha může existovat a existuje harmonie. Již termín svoboda chápeme příliž lidsky, příliž v intencích vlastní svobody k něčemu. Je nemožné rozumem uchopit tak obrovskou skutečnost, že totální svoboda Boha není omezena ani sama sebou. Na začátku 3. článku DH, jsou uvedeny vlastnosti Božího zákona: „...věčný, objektivní a všeobecný“⁸, jež svědčí o svobodě k jeho vytvoření, ale zároveň o jeho věčnosti, což vyvolává logický rozpor⁹. Tedy existence svobody u Boha je neuchopitelná stvořeným rozumem.

Boží svoboda je označována pojmem všemohoucnost. Bůh je omni - potens - vše - mohoucí. Je-li však lidská svoboda determinována ztrátou svobody po rozhodnutí se pro skutek, Boží nikoli, protože tato determinace vzniká současně s existencí času. U Boha neustále bylo, je i bude, tedy je irelevantní, zda-li se již rozhodl, rozhoduje nebo rozhodne. Čas (tempus) je stvořená skutečnost jíž je podřízeno lidské uvažování, nikoli božské.

4. Svoboda člověka

Naproti potestas Dei absoluta je člověk, jak již bylo naznačeno v kapitole 2, potestas imperfecta. Je tvorem na cestě¹⁰, což poukazuje na jedno z hlavních omezení člověka: již v předchozí kapitole zmíněný čas.

Svoboda člověka se ukázala být možnou pouze jako svoboda ke skutku. Jak jsem již naznačil, svoboda se s uskutečněním skutku ztrácí, jelikož existuje stav zvolení - souhlasu s alternativou uskutečnění potence. Svobodu lze kromě uskutečnění skutku ztratit také ztrátou potence ke skutku. Touto ztrátou ovšem neutrpí ona metasvoboda, která je vlastní potencí člověka ke svobodě vůbec; tato svoboda ke svobodě je totiž odleskem oné věčné, objektivní a všeobecné svobody Boha, kterou vložil v člověka.

Koncepce člověka předpokládá, že se bude svých svobod dobrovolně vzdávat. Není totiž možné, zůstat v izolaci, kterou by s sebou přinášelo zachování všech svobod. Člověk musí žít ve společenství a v konečném důsledku je to opět Bůh, který se dává člověku poznat takovým způsobem, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“¹¹

Člověk podle mého názoru neustále vnitřně bojuje o svoji svobodu, aby nakonec poznal, že tu kterou má, může on sám destruovat. Tomáš Aquinský rozlišuje dva druhy svobody : vnější (libertas a coactione) a vnitřní (libertas a necessitate), přičemž až ta druhá, tedy od vnitřní nutnosti konstituuje lidskou svobodu¹². Determinovanost podstatou, vnitřní nutností, považuji v konečném důsledku za nepřekonatelnou, nepřipustíme-li myšlenku externí iniciace metasvobody. Jak jsem již předeslal, lidská přirozenost skýtá takovou řadu omezení, že lze racionálně pochybovat i o zakotvenosti svobody v člověku.

nismu. Připustíme-li myšlenku danosti, je zřejmé, že svoboda padá. Racionálně docházíme totiž k závěru, že cesta existence člověka k idei sebe sama není možná bez ztotožnění se s touto ideou, což se v důsledku projeví jako happy end za každou cenu, přičemž otázka osobních rozhodnutí je irelevantní.

5. Víra a rozum

Jak jsem poukázal v předchozí kapitolce, vede cesta čistého rozumu k determinismu a k pádu svobody. Je tedy nutná jakási sounáležitost dvou principů, aby svoboda člověka mohla vnitřně existovat: víry, jež potvrzuje její existenci, a rozumu, jež jí využívá. Jan Pavel II. v úvodu své encykliky Fides et ratio považuje rozum a víru za dvě křídla, jimiž se duch pozvedá k poznání pravdy¹³.

Vztah víry a rozumu lze úzce svazovat právě přes existenci svobody. Kam vlastně v životě člověka zařadit tak zdánlivě obyčejnou věc, jako je víra. Jak je možné, že lze stavět vědění na víře a nikoli na rozumu. Minulá doba nás utvrzovala, že není jiného poznání, nežli „vědecké“. Domnívám se, že základní zakotvení ve světě, otázky existence a smyslu člověka a dějin atd. nelze řešit jinou cestou, než cestou víry, byť víry filosofické. Tato prvotní víra nám dá jistotu a umožní budování rozumové koncepce světa.

5.1 Svoboda a víra

Vztah svobody a víry vyjádřil velmi pěkně Karl Jaspers: „Víra se nachází na cestě svobody, jež není absolutní ani prázdnou svobodou, nýbrž se zakouší jako možnost nepřicházení sebe samé a darování si sebe samé. Jen svobodou se ujišťuji o transcendenci. Svobodou dosahuji sice bodu nezávislosti na celém světě, a to právě prostřednictvím vědomí radikální vázanosti na transcendenci. Neboť nejsem skrze sebe sama.“¹⁴

5.2 Svoboda a rozum

Rozum je uživatelem svobody. Ač si sám tuto skutečnost často neuvědomuje, jednou z prvních podmínek k existenci rozumu je volnost rozhodování. Samotná podstata rozumu je implikována svobodou. Je ontologickou daností člověka, že má vnitřní svobodu. Není-li však svobodou podmíněn rozum, dostává se uvažování člověka, může-li vůbec existovat, do stavu strnulosti. Najednou neexistuje možnost volby.

Člověk potřebuje volit mezi možnostmi. Tato touha je v něm zakotvena a jejím nejvyšším cílem je nalezení pravdy¹⁵. Tato prostá úvaha o hledání pravdy, coby konečného cíle rozumu, je však pouze jednou z průkazních cest, vedoucích k podstatnosti svobody v ontologické zkušenosti člověka.

5.3 Svoboda a milost

Úvahy Karla Jasperse o svobodě a víře se týkají filosofické víry. Tato víra je do značné míry závislá na rozumu. Problém nastává, když učiníme rozum závislým na svobodě a svobodu na filosofické víře. Vzniká nám kruh, z něhož není úniku.

Je tedy třeba hledat jiný pramen, z nějž vyvěrá skutečnost svobody. Tímto pramenem je víra nezávislá na rozumu, jež se nám jeví jako milost. Obecně se milost vymezuje jako nezasloužený dar. Svoboda v tomto pojetí je tedy darem, jež člověk přijímá coby investici do své ontologické podstaty, ovšem s tím ujištěním, že se nejedná o fenomén jemu vlastní, nýbrž jemu věnovaný, za jehož tíhu velmi často platí skutečností vlastní disharmonie - hříchem, ovšem který jej činí do značné míry účastným božské přirozenosti. Svoboda je v přímé divergenci s existencí času. Je velkým zázrakem stvoření, že Bůh vymezil, byť úzce a specificky, možnost volby a dovolil svobodné putování k sobě samému. Nejstrašlivější vnitřní disharmonie potom nastává, když člověk této vnitřní svobody zneužije a protiví se zcela zásadně podstatě svobody samé. Je naprosto fascinující na existenci stvoření, že Bůh sám, vrcholně svobodný, toto stvoření povznáší na úžasnou úroveň vykoupením - návratem k původnímu smyslu svobody v čase - totiž milovat Boha svobodným rozumným rozhodnutím a z něj vyplývajícím aktem rozumné vůle¹⁶.

6. Pojetí náboženské svobody dle dekretu II. vat. koncilu Dignitatis humanae

Celý předchozí obsah této práce se zabýval teoretickými předpoklady svobody u člověka. Tato kapitola pak vztáhne dosažené vývody na oblast svobody ve volbě náboženství.

Jak bylo řečeno, svobodná vůle člověka se uskutečňuje v rozhodnutí. Je-li přijato rozhodnutí, končí svobodná vůle k aktu a vzniká skutek sám. Přísně aplikováno na oblast náboženství tedy je člověk nábožensky svobodný před volbou náboženství. Tato svoboda vyplývá z oné ontologické zakotvenosti svobody - milosti v člověku. Celý dokument Dignitatis humanae balancuje na hranici dvou vymezujících podmínek. Jedné ze strany víry, druhé ze strany rozumu. Podle nauky katolické církve si však rozum a víra v žádném případě nemohou odporovat¹⁷ a proto je možné bezpečně nalézt východisko a možný prostor při zachování obou těchto podmínek.

6.1 Podmínka ze strany rozumu

Svoboda implikuje rozum. Dává mu možnost volby, jak již jsem několikrát zdůraznil. Tento rozum, spoléhajíce se na svobodu volby, vedl autory DH k definování podmínky zachování svobody náboženského vyznání ve smyslu „nikdo nesmí být nucen¹⁸“. Tato podmínka je podpořena i duchem evangelia¹⁹ a to ze samé podstaty křesťanské víry.

6.2 Podmínka ze strany víry

Víra podává svou podmínku velmi jednoduše jako závazek vůči pravdě²⁰. Ocitne-li se člověk v takovém přesvědčení, že náboženství, jež poznal je pravé a pravdivé, nenalezne v něm rozporu a také jeho svědomí je v tomto ohledu „čisté“, pak jistě zvolil správně. Nedojde-li naplnění poznání, je jeho poviností toto náboženství svobodně opustit. Přikázání rozumu hledat pravdu je velmi vhodným způsobem vyjádřeno ve větě doplňující podmínku rozumu: nikomu nesmí být bráněno.

Možnost opuštění náboženství je patrně nejobtížnějším místem celé problematiky náboženské svobody.

Není-li člověk ujištěn o pravdě víry, jak se podle ním může rozhodovat? Zbývá mu jediné východisko: orientovat se podle pravdy rozumu a opět se osvobodit k otázce volby. Ono osvobození je svobodné a možné pouze tehdy, není-li dotyčný člověk ve svědomí zavázán pravdou víry, která má v otázkách náboženských přednost.

6.3 Dialog a harmonie

Dialogický princip hledání pravého náboženství je součástí touhy každého člověka po pravdě. Pravda rozumu člověka nikdy v dostatečné míře nenaplní. Hledání cesty k náboženství může být zkomplikováno celou řadou negativních postojů osobních i společenských, může být ovlivněno celou řadou faktorů emocionálních a voluntaristických, leč povinnost vůči sobě samému ji hledat zůstává.

Dojde-li člověk k poznání náboženské pravdy, je povinen ji zkonfrontovat se skutečností, již mu nabízí rozum. Podstata divergence mezi vírou a rozumem tkví pak zpravidla v pocitu nezakotvenosti sebe sama, v chaosu vlastního srdce, metasvobody. Teprve při pravém poznání, lze dojít k onomu stavu vnitřní harmonie rozumu a víry o němž tak krásně napsal sv. Augustin: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, ó Bože!“.

Závěr

Jako křesťan věřím, že mé náboženství je tím pravým. Je však pravda, že ke stejnému poznání nedochází vlivem různých filosofických a pseudonáboženských proudů každý člověk.

Předložil jsem zde několik úvah o podstatě svobody z filosofického a teologického hlediska, ovšem hlavním závěrem z této práce by měl být fakt, že pravda je v čase neuchopitelná a že naše poznání je nedokonalé²¹ a částečné.

Myslím si, že hlavním problémem mezináboženského dialogu, jehož je náboženská svoboda nutnou podmínkou, je nedostatečné naslouchání hlasu vlastního srdce, oné studnice svobody, odkud ze samotné ontologické podstaty člověka vyvěrá touha po pravdě.

Odkazy

Zkratky

Literatura