Filosofické problémy výchovy v dějinách
část 1. - Počátky filosofie a moudrost národů

Filosofie je krásná. Není nic krásnějšího na světě, nežli poznávat hranice poznání, postupovat po cestách, po nichž se ještě nikdo nevydal a tak se přibližovat k naplnění svého poslání. Hledání smyslu světa a naplnění vlastního bytí je člověku přirozené. Již Aristotelés tvrdí, že „všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“¹ Toto hledání prošlo v průběhu lidských dějin mnoha formami. Mnozí myslitelé se snažili nalézt odpovědi na tolik tíživé otázky lidského bytí. Často se podařilo rozkrýt či nalézt částečné odpovědi, častokráte byly staré odpovědi revidovány a kritizovány, s příchodem novýcyh epoch docházelo k ničení celých systémů vědění, znichž se nám zachovaly pouze zlomky a dohady. Jedno však je jisté. Vždy a každá společnost musela řešit otázku nových generací. Vždy existovala mládež, vždy existovaly spory o budoucnost vlastní kultury. Proto vždy existovaly také vztahy mezi mládeží, jejich učiteli a kulturou v níž se nacházely. Je potřeba si uvědomit, že filosofické problémy výchovy jsou starší než samotná filosofie. Jejich zárodky můžeme pozorovat již v samotných počátcích lidské civilizace.

Cílem našeho společného putování po dějinách není provádět systematický výzkum problémů výchovy v jednotlivých dějinných epochách, nýbrž na vybraných otázkách prezentovat důsledky filosofického myšlení pro výchovu a tím i pro posun kultury k dnešní době. Tuto úvodní část chci věnovat pramenům ke vzniku filosofie.

Doba předfilosofická a výchova

Samotné stanovení počátku našeho zkoumání je obtížné. Látka, vztahující se k dějinám lidstva, je nesmírně obsáhlá a náš úkol není možno nahlížet pouze z hlediska dějin filosofie. Není možno popřít celou řadu mimofilosofických vlivů, zejména náboženství, snů, mýtů, magie apod., o nichž ve zkratce pojednává toto úvodní zamyšlení.

Fenomén iniciace

Z hlediska výchovy je třeba vždy sledovat základní linii, jíž je život člověka. Potomstvo hrálo a hraje klíčovou roli pro přežití každé skupiny lidí. Proto již od nejstarších dob lze předpokládat, že existovala určitá pravidla pro předávání kultury. Veliký prostor pro uchopení samotného tajemství člověka a jeho růstu nabízelo náboženské myšlení. Tajemno, či posvátno, bylo odpradávna v lidské společnosti předmětem uctívání². Výchova je proto chápána v náboženských dimenzích, případně obohacena magickými prvky³. Postupně se vynořují zásadní - archetypální - období v životě člověka, jež jsou specificky slavena celým společenstvím a která jsou pozorovatelné ve všech kulturách. Mezi takováto období lze započítat vstupní iniciaci do společenství (narození), iniciaci v dospělosti, počátek plodnosti - vstup do svazku s druhým pohlavím (manželství), stáří a smrt... Každý z uvedených obřadů ovlivňuje nejen osobu, jíž se týká, nýbrž také celé společenství. Působí jako výchovný faktor, jemuž není možno se vyhnout a jež konstituuje osobnosti daného společenství. Motiv společného slavení se tak stává, spolu s faktory přirozené výchovy rodičů, hybnou silou předfilosofického (a tím vlastně i předškolního) výchovného působení. Jedním z důsledků společného slavení iniciačních obřadů byla také motivace mladé generace k dosažení stejného uznání ve společnosti, být stejně přijat. Mladý člověk měl potom vizi své budoucnosti poměrně zřetelnou a bylo pro něj otázkou osobní cti být součástí organismu. Zcela přirozeným dovršením tohoto pozitivního posilování je enkulturace⁴jedince po vzoru svých předchůdců.

Tajemství

Dalším z motivů intenzívního výchovného působení v určitých přesně stanovených intencích bylo uchování rodového postavení v rámci vlastní společnosti. Již v době bronzové existují náznaky „výrobních tajemství“⁵, jež zajišťovala jejich držiteli určité postavení. Pro výchovu má systém tajemství, do nichž je někdo zasvěcován poměrně obsáhlý význam. Jedinec získává své místo ve společnosti osobní zainteresovaností na principech kultury, tedy v konečném důsledku podílem na fungování celého společenství. Osobní ohodnocení člověka přicházelo právě s jeho schopností včlenit se. Rodové postavení a sídlení tajemství spolu velmi uzce souvisí, téměř by se dalo říci, že se překrývají. Členem skupiny - rodu - je ten, kdo má určitý podíl na společném bohatství - tajemství.

Mýty

V dějinách lidstva, předfilosofických i filosofických, hrály mýty vždy významnou úlohu, ačkoli jejich chápání a hodnocení má svůj bohatý a široký vývoj. V archaických dobách měly mýty poměrně velkou autoritu coby „posvátné příběhy“ nesoucí morální odkazy⁶. Jejich sdělení mělo zásadní vliv na seberealizaci kultury společenství. Lze je bez nadsázky označit za původce etického systému kultury. Proto i pro výchovu jedince nabývaly příběhy tradované po staletí zcela zásadního významu a domnívám se, že nijak nepřeháním, označím-li je za kmenové učivo tehdejší doby. Bylo nemyslitelné se bez jejich znalosti obejít při vytváření a upevňování pozice ve skupině. Pro utváření myšlení lidí je podstatný také vliv mýtů na tvorbu vlastního filosofického uvažování. Mýtus nutil člověka uvažovat skrze konkrétnost abstraktně. Nutil jej vyvozovat závěry, jejichž formulace utvářela etické prostředí. Mýtus je pramenem všeobecné kvantifikace - zobecňování. Ve svém obsahu však skrýval také otázky metafyzické, např. tázání po vzniku světa, po poslání člověka, otázka svobody volby a často také tragiky lidského osudu. V pozdějších formulacích utvářely coby podstatné prameny ke vzniku mudroslovné literatury, tolik oblíbené zvláště v oblasti Malé Asie, Egypta a dalších center starověkého světa⁷. Uvažování o obecných a zásadních otázkách lidského života a poslání pak mělo za následek vznik filosofické reflexe světa.

Náboženství

Fenomén náboženství je starý jako lidstvo samo. Jeho historie sahá až k samé hranici mýtů, ba ještě dále. Z tohoto důvodu je třeba jej zařadit mezi konstitutivní prvky předfilosofické doby. Při promýšlení vztahu výchovné skutečnosti a náboženství je třeba vzít v potaz, že náboženské hodnoty nebyly chápány coby ryzí předmět víry, nýbrž také předmět rozumu⁸. Doplňovaly funkčnost mýtů garancí nadpřirozené síly - tedy pozitivním směrováním vize člověka do budoucnosti. Mezi základní náboženské potřeby člověka se řadí např. potřeba zaštítěnosti a jistoty, nadvlády nad přírodou, potřeba předvídání budoucnosti aj.⁹ Aby tyto potřeby mohly být v jedinci naplněny, nutně bylo třeba podat mu určitým, pro danou kulturu specifickým, způsobem náboženskou výchovu, což již lze zařadit mezi problémy filosofického rázu, neboť i sdělení iracionálních skutečností musí podléhat racionalitě a být „metodick铹⁰. Sebezapojení jedince do náboženského systému pak představovalo vrchol začleňování do společenství¹¹.

Závěr

Výchova člověka odpradávna byla filosofickým problémem. Kterýsi moudrý člověk kdysi prohlásil, že filosofie začíná tam, kde se člověk ptá, proč se věci nemají tak, jak by si to on představoval. Při použití takovéto definice filosofie musíme nutně konstatovat, že samo tázání se nebylo v době předfilosofické explicitní, což ale neznamená, že by nebylo implicitně obsaženo v uvažování člověka. Doba předfilosofická znamená pouze dobu do vyjádření otázky. O existenci implicitní otázky svědčí zejména odpovědi na ni. V této stati jsme se pokusili provést mikrorozbor „filosofických“ zdrojů a poukázat na fakt, že na odpovědích z předfilosofické doby se konstituovala samotná filosofická výpověď o světě, jeho součástech, Bohu, poznání atd... Prameny předfilosofického období jsou nezbytnou součástí každé kultury, pročež je nutné je studovat a formy odpovědí na základní otázky člověka, a tím pádem i jeho výhovy, hledat právě v nich - v mýtech, tajemstvích, náboženství - v archaických¹² sktrukturách lidského uvažování.

Poznámky

Literatura