V první části tohoto stručného úvodu jsme se zamýšleli nad prameny, jež ovlivňovaly výchovu v době předfilosofické. Tato druhá část si činí ambice stát se úvahou o problematice výchovy v době předsókratovské filosofie. Je velmi obtížné sledovat řadu zdrojů, z nichž je možno vycházet, jelikož samy jsou často výsledkem určitého stylu uvažování. Proto prosím laskavého čtenáře o shovívavost - nikoli snad na úkor objektivity, nýbrž na úkor nepoznatelnosti čisté formy.
Doba filosofická - voda je původcem a mateřským klínem všech věcí
Památná věta o vodě coby původu a počátku všech věcí znamená na první pohled netušený zvrat v dosavadním způsobu uvažování. Jejím zdrojem - a tím i celé filosofie - jsou čtyři kořeny: báje o vzniku světa, náboženské představy, přemýšlení o životě a iónské zkoumání přírody1. Řecká kultura v době vzniku filosofie doslova oplývala podněty k uvažování o životě. Zmiňované zkoumání přírody se stalo základem pozdějšího přírodovědného přístupu ke skutečnosti. Není tedy náhodou, že prvním místem, kde zazněla filosofická věta byl iónský Mílét2, starověké středisko tehdejšího průmyslu a obchodu. Mílét bylo místo střetu různých kosmologických vizí, představ o světě a o člověku.
Věta o původu všech věcí ve vodě je připisována Tháletovi. Konstitutivní a významná je ve třech ohledech3:
1. protože vypovídá o původu věcí,
2. protože to činí bez obrazů a báchorek
3. protože je v ní obsažena myšlenka „vše je jedno“
„První myšlenka ponechává ještě Tháleta ve společenství náboženského a pověrečného, druhá ho již z této společnosti vyvádí a ukazuje ho jako přírodovědce; ale na základě třetího ohledu je Thálés prvním řeckým filosofem.“4
Dosud nikdo nepostupoval tímto způsobem. Ačkoli se nám může zdát, že z hlediska vědy se jedná o archaickou představu, z hlediska filosofie se jedná o myšlenku prakticky nepřekonatelnou a věčnou.
Z hlediska filosofie je nutno blíže poukázat ještě na dalšího myslitele, jež nastupuje hned za Thalétem: Anaximandra, který pokračoval v myšlení o obecném původu věcí dále a přišel se svou představou původního zdroje veškerenstva, jímž je: apeiron5. Původ světa tedy leží v něčem, čeho se Řekové a obecně lidé tehdejšího světa obávali: v beztvarosti, neohraničenosti, v něčem nezachytitelném nekonečném, snad tajemném... „Odkud mají věci původ, tam také musí zaniknout podle nutnosti, neboť musí zaplatit pokutu a být za své nespravedlnosti souzeny podle řádu času.“6 To, kam věci zanikají musí být proto veškerých konkrétností: proto apeiron - beztvaré.
Tháles a Anaximandros byli prvními z řady přírodních filosofů hledajících prazáklad světa - pralátku - arché7.
Další významnou školou prvotního řeckého období byli pythagorejci v čele se svým zakladatelem Pythagorou. Tento vynikající matematik postavil do středu své filosofie číslo, harmonii a prazákon. Vrcholem předsókratovského období filosofie se stali Eleaté (Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje), Herakleitovci (Hérakleitos, Empedoklés, Leukippos a Démokritos) a další.
Předsókratovské filosofické impulsy ve výchově
Epizodu předsókratovské filsofie je z hlediska problémů výchovy třeba chápat jako přípravné období. Systematické uvažování hlubokých myslitelů tehdejší doby mělo nemalý vliv na celou tehdejší řeckou filosofii. Díky filosofickému uvažování - počátkům dialektiky - se kultivovala tehdejší elita, opouštějíce bájný svět a uchylujíce se do světa reality - ať již k vodě, nebo k čemukoli jinému. jestliže bychom měli použít přirovnání, čím byla pro tehdejší mládež filosofie, pak patrně nejvhodnějším elementem současného světa by byla moderní hudba - se svou proměnlivostí, bohatostím, krásou, ale i kýči a podvrhy. Takvá byla i pčáteční filosofie. Pochopitelně, že mládež se uchyluje vždy k novotám a nebyo tomu jistě jinak ani v době vzniku filosofie. Touha po zcela jiné zkušenosti z prožívání světa, po nových a netušených obzorech, jež mají svůj pramen v blátě země a končí daleko v hlubinách kosmu či jej překračují s metafyzickou lehkostí. Byla to jistě touha po zkušenosti s učením, které se nebálo kritizovat nábožensky poměrně ustrnulou společnost novým kritickým viděním světa, v němž „vše plyne“8, světa, který je „nekrásnější jako hromada věcí náhodně rozházených“9 a který se nebojí ani božského Homéra kritizovat tak, že by „zasloužil, aby byl vyhnán ze závodů a zmrskán...“10, jež však na druhé straně nabízí ideu nekonečné stálosti - „jsoucí jest, nic není“11 a „jest bez pohnutí“.12 Obrovský proud uvažování, jež v oné době v Řecku povstal, lze chápat jako předvoj k nejvyšším výkonům lidského ducha té doby, k trojici Sókratés, Platón, Aristotelés13.
Na cestě k Sókratovi však filosofie prochází ještě jedním dosti důležitým obdobím, jímž je sofistika. Sofisté byli u pravých filosofů a dokonce i u veřejnosti v nelásce. Pohrávali si totiž s jazykem natolik, že dokázali přesvědčit kohokoli o čemkoli. Pochopitelně, že „bezbřehé tlachání“ nacházelo opět odezvu u mládeže bažící po popření všeho dosavadního. Společnost se těchto potulných mudrců obávala, případně se jejich výroky bavila a nedokázala dosti zřetelně odlišit metafyzické uvažování od nekonkrétních iluzionistických vizí14.
Závěrem
Takto tedy máme dotvořen stručný obraz filosofických impulsů vedoucích k převratným myšlenkám, jejichž vztah k výchově je nepochybný. Pochopitelně, že filosofie nebyla jedinou, jež dodávala podněty k vývoji. Není možno zapomenout ani na literaturu (dramata, poezie) a na všeobjímající vliv homérského polyteistického náboženství vylíčeného v Iliadě a Odyssei, V Hésiodově Zrození bohů, či v dalších významných dílech. Četné impulsy poskytovalo také multikulturní prostředí a střety civilizací, ať již válečné, nebo obchodní. K volnému myšlení přispívalo také státní zřízení, jež bylo ve starověkém Řecku tvořeno směsicí rozrůzněných městských států, které se od sebe lišily nejen kulturou, nýbrž také organizací a preferencemi států. Díky různorodým vlivům tedy vyrostl komplex myšlení považovaný za evropský. Díky těm samým vlivům vyrostla i evropská výchova.
1 srov. SVOBODA, K. Zlomky předsókratovských myslitelů, str. V. v úvodu
2 filosofická ve smyslu evropské filosofie
3 podle Nietzsche, F. Filosofie v ragickém období Řeků, str. 36 - 38.
4 tamtéž, str. 37
5 apeiron = beztvaré neohraničené -> nekonečné
6 podle Nietzsche, F. Filosofie v ragickém období Řeků, str. 38; orig. cit. Zlomek A9 a B1 ze Simpikia in: SVOBODA, Karel. Zlomky předsókratovských myslitelů, str. 8.
7 ‘h ‘arch je jedním z bazálních filosofických termínů. Znamená základ, první skutečnost, něco podstatně původního....
8 Panqa rei - Hérakleitos
9 Hérakleitos, parafr. zl. B 124 z Theofrasta In: SVOBODA, K. Zlomky předsókratovských myslitelů, str. 26
10 Hérakleitos, parafr. zl. B 42 z Diogena In: tamtéž, str. 25
11 Parmenidés, parafr. zl. B 6 ze Simplikia In: tamtéž, str. 36
12 Parmenidés, parafr. zl. B 7 a 8 ze Sexta, Simplikia aj. In: tamtéž, str. 37
13 Někteří historikové filosofie považují attickou filosofii této trojice dokonce za vrchol filosofování vůbec, jiní (např. Nietzsche) tvrdí, že jimi filosofie začíná již ztrácet ze své síly.
14 Je třeba uznat, že např. známý příklad Zénóna z Eleje o Achillovi a želvě, jímž podpíral čení svého mistra Parmenida o neměnnosti světa a klamném pohybu, znělo poněkud nemožně, zvláště bylo-li podloženo hypotézou o nekonečném počtu kroků ke srovnání pozice Achilla a želvy. (Mimochodem důkaz o neplatnosti tohoto příkladu přinesla až novověká matematika možností součtu nekonečné řady.)